naopak teprve na scéně jasně vysvitlo, jak v nejednom příběhu se
pomalu vleče děj, kterak povahokresbě se nedostává určitosti, do jaké
míry slovesné baroko znovu a znovu zatěžuje celek. Uvědomovalo-li
si toto vše obecenstvo, ačkoliv jeho úsudek podstatně určovala tendence
básníkova i ovzduší přítomné chvíle, zdůraznila to tím více
kritika', která však zároveň znovu - skoro po čtyřiceti létech - vřele
ocenila básnické hodnoty skladby. Právě kritik, nadaný význačně
divadelním pudem a citlivým dramatickým smyslem, Jaroslav liilbert,
vyvrchoIil svůj úsudek slovy: »Poesie epická a jen epická, v ní klid,
záře, jas, tu a tam sice dramatický příběh v povídce, ale ne dramaticky
předvedený, nýbrž jako životní vzpomínka vyprávěný - a z jeviště
dojem přece tak plný, že dům sedm čtv'rtí hodiny bez únavy, ba
všecek sladce vzrušený naslouchá. Byl to triumf poesie, triumf poesie
životné, pravé, české, dechu ušlechtilého, formy vyspělé, účinku
rozradostňuiícího.«

Venkov, oslavený selankami cyklu »Ve stínu lípy«, zachovává
uprostřed dědovského klidu starodávné formy hospodářské i
společenské a není ničím ohrožován v pravidelném svém chodu zemědělské
výroby a ve zděděných mravech neb zvycích; i znepokoiivá otázka
vystěhovalecká, čeřící jeho pokojnou hladinu, pojata jest spíše jen jako
výsledek výjimečných sklonů individuálních, nikoliv jako projev
poruchy sociální. Slovem, jest to venkov básníkova mládí. Ohlížel-li se
však Svatopluk Čech v mužných svých létech za venkovských potulek
a návštěv kolem sebe, nemohl nepozorovati, že se poměry podstatně
změnily, a že po dávné idyle jest veta. Dva zjevy při tom zvláště
upoutávaly jeho pozornost a znepokojovaly jeho srdce. Starobylý
svéráz vesnický mizel před očima věrného staromilce s neodvratnou
jistotou: střízlivě zděná stavení vytlačovala malebně sroubené chalupy i
rázovitě rozčleněné statky pod doškovým neb šindelovým krytem;
lid.ový kroj, bohatý v barvách i v ornamentice, upadal v zapomenutí
také již na obvodu československé oblasti; prostonárodní píseň všude
umlkala a s nf se ztrácely půvabné zvláštnosti zvykoslovné. Zvláště
za krátké turistické pouti po Valašsku a Slovácku v létě r. 1881, z níž
si přinesl domů »Několik obrázků moravských«, zhrozil se, že všude
»nepřátelský duch času« ohrožuje »kus národní poesie«, »poslední
duhový zákmit snu minulosti, pohrávaiící na tiché tváři kraje«; co pod
Radhoštěm a kolem Velehradu pronášel jako trpkou obavu, to bylo

185