stupňováno vděčné a pyšné nadšení pro domov, rozptýlené porůznu
v jednotlivých příbězích cyklu. Svatopluk Cech ji vložil formou přípitku
do úst mlynáři jakožto představiteli sebevědomého češství, občanského
pokroku a radostné demokracie na českém venkově; neuznal však za
účelno jakkoliv individualisovati postavu »pana otce«, na jakou
pomýšlel již na počátku básnické své dráhy, když 'r. 1876 psal píseň
»Mlynářskou«; ani zdaleka nenavázal při tom na starou českou tradici,
jež od »Babičky« B. Němcové až po humoresky Tůmovy poHmala
pantáty z mlýna rozmarně, neb i' burleskně. Jeho mohutný, kosmatý
mlynář jest pouze mluvčím básníkovým; potěšiv muzikanta a
zažertovav s mileneckou dvojicí dcerušky hostinského a mladého lesníka,
zvedá pohár piva na počest domova a člení svou oslavu jeho krás
i sil přirozeně do vybroušených básnických slok, z nichž každá umným
zeugmatem vedle darů přírodních velebí bohatství lidu; apoteosa se
posléze mění v nadějnou a statečnou věštbu do budoucnosti celé vlasti,
veškerého národu. Zase se věrný tradicionalism pojí s klasickou
idyličností, zase se spatřuje štěstí, tentokráte hromadné, v setrvávání na
zděděné rodné půdě, ale zárovéň ve vzletu nad ni: starý, klidný a
zdravý svět předků chce a má býti zachován na venkově, kam nová
doba doposud nezaléhá svými problémy a převraty.

Jako příklad klasické selanky české, provedené formou rámcového
cyklu, nabyla skladba »Ve stínu lípy« záhy obecné popularity, když
r. 1880 z časopisu přešla do »Nové sbírky veršovaných prací«, odkudž
za života básníkova přetištěna byla sedmkráte; stala se jedním z
nejoblíbenějších děl Cechových a byla častěji uváděna na důkaz jeho
národní svéráznosti - vedle k'ritiky přispěla zvláště také škola k jeH
proslulosti a oblibě. Když pak po menším pokusu Kamprově o inscenaci
části cyklu na divadle vinohradském, r. 1918 nedlouho před koncem
světové války, shledávány byly české básnické výtvory, jež, napojeny
jsouce zdrulvou vlahou domova, posilují národní uvědomění, sáhlo
Národní divadlo v den desátého výročí básníkovy smrti k tomuto cyklu
příznačně epickému, a:by mu dalo provedení, jakého se zpravidla
dostává kusům dramatickým. V barvité inscenaci Kvapilově rozdělilo se
devět předních herců Národního divadla o recitaci jednotlivých částí
básně, při čemž kmetnému Jakubu Seifertovi připadl předzpěv. Do
dramatického ovzduší sice nebyla tímto jevištním provedením nikterak
přenesena epická šíře, idylická pohoda, dekorativní samoúčelnost cyklu,
184