pického českého starousedlictví venkovského. Vypravěč sám, potulný
houslista bez rodičů a domova, jest s výstřední a nezlomnou svou
dobrodružností nakreslen snad podle téhož liteňského modelu, na nějž
Svatopluk Čech myslel, když psal z mládí balady »Šumařovo dítě« a
»Divné housle«; jest to takřka protest nevázané mysli pudového umělce
proti běžné selské morálce. Zato Anna, kterou muzikant upoutá,
ztělesňuje rodem pyšnou selskou tradici, nejbohatší děvče ze statku má se
vdáti podle vůle rodičů, a jest zahrnuto jejich kletbou, když se vzepře
a jde za milovaným šumařem do světa. Její vzdornou pout s milencem
do neznámé země nevylíčil Svatopluk Čech jen povšechnými rysy,
jako později v drobné básni »Na útěku«, nýbrž použil vydatně vlastních
kavkazských dojtpů z r. 1874. Takto mohl doplniti obraz
vystěhovalectví amerického méně běžným líčením české emigrace na R.us a
zvláště na Kavkaz a zároveň oslniti čtenáře několika sytými
krajinomalbami svítivých nelomených barev s vítězným vrhem světla:
pohledem na zeleně huňatou hruď Kavkazu nad krovem mlhy od moře;
žhavě milostnou báchorkou věčně se objímajícího pralesa; mlčící
záhadou opuštěné vísky čerkeské uprostřed bující vegetace; večerní
vyhlídkou na horstvo, halící se do par všech barev; divokým výjevem
velehorské bouře; posléze obrazem kavkazské krajiny pod duhovým
obloukem v oblacích a pod třpytnými kapkami na každém listu a stéblu.
O těchto virtuosních kusech krajinářských, v nichž opětně jako v
»Čerkesu« jest v převaze statický živel popisný nad pohybovou dynamikou,
nepracoval pouze útratný kolorista, ale i, ač skrovnější měrou,
psycholog: ladění obrazů se řídí alespoň částečně duševními stavy
muzikantovými a Anninými, až v mohutném výjevu závěrečném velehorská
krajina, očištěná a omlazená bouří, smírně září do kamenějícího líce české
emigrantky, která odchází se světa uklidněna, ježto konečně zvěděla,
že domov i rodina jí odpustily. Nenavrací-li se do domova tělem, jako
Bártův syn, vrací se tam alespoň poslední myšlenkou - a zatím co
věrný milenec její líčí krajanům její mohylu podobným způsobem,
jakým ne dlouho před tím opěvoval básník Havlasův hrob pod Kavkazem,
přilétá duše Annina na nedělní táčky mezi sousedy a poslouchá, kterak
lípa šumí smírnými a spasnými melodiemi domova, mimo nějž není
blaha ani jistoty.

Takto přiléhá k povídce šumařově zcela ústrojně závěrečná apo-,
teosa rodného kraje, v níž čistě lyricky jest shrnuto a pateticky
vy183