ani závěrečným elegickým povzdechem vypravěčovým - mezi české
venkovany, jejichž nejnadšenější mluvčí horlí pro pokrokové ideály,
sestoupilo na okamžik panské rokoko, zatřáslo napudrovanými
kadeřemi, zašustilo krátkými sukénkami, zatančilo, zalaškovalo a zase
zmizelo se šibalským úsměvem.

Též p.oslední povídka cyklu »Ve stínu Iípy« jest příběhem lásky;
proti rozmarné a mladicky hravé erotice krejčíkově a pojezdného
zastupuje milostný románek muzikantův s vánočním vypravováním
učitelovým oblast lásky v slzách a v utrpení. Kdežto však se kantor
od těžké milostné ztráty dostává k novému milostnému štěstí, hyne
šumařovo milování v hoři předčasného skonu milenčina a vyznívá
tudíž akordem výčitky, stesku, ano zoufalství, bez oněch smířlivých
tónů, jež provázejí závěr vypravování sousedova neb šenkýřčina.
Kdyby osud potulného houslisty a jeho Anny byl pojímán právě jen
jako historie lásky, mohlo by se zdáti, že jeho disonance nebyla
položena případně na samý konec cyklu; byla by tu Svatopluka Čecha
skutečně opustila ona bedlivá rozvaha komposiční, jež jej dotud při
řazení vypravěčů a jejich povídek provázela? Ale ústřední motiv
tragické idyly kavkazských uprchlíků jest vlastně jiný: muzikantova Anna
a s ní milencovo životní štěstí nehynou pro rozvrat lásky, nýbrž proto,
že silnější nad milostné opojení, nad manželskou příchylnost, nad blaho
práce v exotickém ráji se ukázala touha po domově a potřeba žíti na
rodné půdě ve shodě s rodiči. I jest Annin kavkazský románek jakousi
citovou kritikou českého vystěhovalectví, jehož tragiku shrnul tak
hluboce Josef V. Sládek, skládaje epitaf jednomu z nejušlechtilejších
našich emigrantů novodobých, slovy »Neb nemám domova krom tam,
kde matku mám« - nikde, ani v nejpožehnanější a nejsvobodnější zemi
nepřestane srdce českého vystěhovalce toužiti po rodné zemi a proto
nikde nemůže plně zakotviti. Takto vrací se na závěru svého cyklu
Svatopluk Čech opětně k základní myšlence rozvedené na počátku
básně v osudu Bártova syna a· tvořící zároveň ideové jádro celé
skladby: nejenom osobní blaho, ale i mravní uspokojení a životní smysl
každého venkovana jest, aby trval, pracoval a tvořil, zápasil, miloval
a trpěl, pokračoval v díle předků a chystal lepší budoucnost na rodné
půdě; běda tomu, kdo se jí i na čas odcizí!

Šumařova povídka shoduje se nejedním rysem s vypravováním
sousedovým, a 'to zvláště ostrým kontrastem barvitého exotismu a
ty182