vech rozšafné hospodské: »Můj Bože, kolik divných bájí i v malém
dětském srdéčku se tají!« Správný vztah k životu zaujme pouze ten,
kdo se s účastným porozuměním zadívá do hlubin srdce svého bližního
a tam v sebe skrovnější vlnce nalezne zajímavý dílec duševního
vlnobiti člověčenstva - vidí-li pošetilost, budiž k ní shovívav, setkáváš-li
se se směšností, odměň ji úsměvem, dojme-li tě nepatrnost, hleď k
jejímu hlubšímu smyslu! Tento humoristický názor na život, jenž se ještě
určitěji pak hlásí v Čechových básnických báchorkách, svítí svým
klidným, podzimním světlem nad celým cyklem »Ve stínu lípy«, a
způsobuje, že skladba, vyrostlá z kořenů subjektivního cítění, rozkošatila se
k objektivistické moudrosti, hodné idylika-klasika; výmluvná a
názorná paní hostinská vyjádřila toto ústřední pojetí nejurčitěji.

Již v prologu cyklu střetl se s mravopočestnou paní hostinskou
břichopásek a záletník pojezdný v rozmamé srážce nevítané
dvornosti; nyní přejímá po ní slovo, avšak šenkýřka i s dceruškou napřed
prchá před panským satyrem, obávajíc se, že »jeho povídačce, vtipu,
hovoru bude valně třeba Martinova pláště«. Leč mimo nadání, ale s tím
větším účinem humoristickým vypráví rozverný blahobytník dočista
nevinnou, ba křehounce graciosní selanku mladé lásky, která se
podle důmyslného záměru básníkova - odráží právě tak od smyslného
požitkářství dnešního pana pojezdného jako se sličný zevnějšek štíhlého
a elegantního seladona světlých kadeří, jenž jest jejím hrdinou, liší od
otylého a ruměnného Sílena pod sesunutou parukou, který příběhem
častuje besedníky jako svou vzpomínkou; tohoto působivého prostředku
komického bylo již použito v historce krejčíkově, s niž příběh v jídelně
pana vrchního jeví nejednu podobnost. Ještě vydatněji než v kterékoliv
předcházející povídce čerpal tu básník z rodinných vzpomínek, z oné
zašlé idyly patrimoniální, jejíž dějiště maluje tesknými akvarelovými
barvami již předzpěv cyklu, a jejíž ovzduší, stejně rozmarné jako
v episodce pojezdného, k nám později vane z Čechových prós, od
,»Biskupa« a »Lososa mého pradědečka« až po »Cesty Václava
Maliny do minulosti«; všady voní předbřeznové ovzduší patrimoniálního
panstva ještě parfumem rokokovým, zbylým z dob pradědovských. Sytá
malba tohoto starodávného prostředí byla Svatopluku Čechovi
tentokráte věcí hlavní, takže dějoVý zájem ustoupil stranou, aniž čtenáři
příliš vadí chudoba invence, která bez motivické novosti se vrací k
námětu přerušeného milostného dobrodružství, vyčerpanému již dosta"
180