obrázek starodávné hospody, kde se kromě sousedstva shromažďuje světoběžný živel; vedle něho měla ctihodná šenkýřka, jediná žena mezi tolika vypravujícimi muži, vplésti do besídkové všehochuti prvek dětský, který napověděn byl leda ve vánoční idylce kantorově. O spojeni těchto dvou tak různorodých životních oblastí, jako jsou dětský svět a potulný nárůdek, se Svatopluk Čech pokusil již v mladistvé veršované báchorce »Šumařovo dítě«; tentokráte vymyslil pro ně stejně tklivou, ale reální povídku o vnučce starého loutkáře invalidy, která se stane obětí své něžné příchylnosti k divadélku a koníku dědovu. Dvěma různorodými postavami zastoupen jest v historce paní hostinské svérázný stav potulných loutkařů, z jehož sociální bídy Svatopluk Čech také později v románě »Ikaros« načerp'al mladé osudy hlavního reka Pavla Vysockého: zdětinštělý vysloužilec, jehož dědictví, živého i mrtvého, se hostinští ujmou, obestřen jest zbytkem zlato záře z klasických dob Matěje Kopeckého, kdežto kupec jeho fundu instruetu, divoký, posměšný, samolibý tulák »filosof« působí jako vesnická pitvo ni novodobé rozervanosti. Shoduje se s citovou vlohou rodinně založené matróny, že za ústřední figuru svého příběhu nevolí žádného z těchto potulných principálů, nýbrž něžnou postavičku děvčátka, kterému jest loutkové divadlo i příslušná k němu komediantská klisna radostí a osudem. Ačkoliv drobná vnučka loutkářova jest načrtnuta co nejzběžněji, a to spíše po zevní než vnitřní stránce, přece její dětská tragédie, vyprávěná s mateřským pohnutím, působí mocně: až symbolické výše se dopíná její poslední, závratný, slepý let za vozem, který jí odváži vš~cko, na čem v životě lpěla a co jí ztělesňovalo nejkrásnější dětské vzpomínky; což nechvátá tak mnohý z nás až na pokraj záhuby za tím, co se mu zdá neocenitelnou náplní životní a přece nemá mnohem více ceny než vyzáblá a zestárlá klisna a dřevěné loutky, potažené pestrými h