Druhou odrůdu chvasta'vého vojína znal Svatopluk Čech již za
školských let, kdy se v některé čítance setkal s veršovanou povídkou
B. K. Pfeffla »Die Taba~spfeife«; zapamatoval si ji trV1ale. Po
obhroublémbajkaři Gellertova směru, jenž byl v XVIII. století oblíben pro
formální uhlazenost a bodrý rozmar svých lehce přístupných
rýmovaných obrázků ze zvířecího i lidského života, nezůstalo v p~měti
potomstva skoro nic více než tato staromódně humoristická i tklivá
deklamovánka o šlechetném invalidovi, prošedším tureckými i
rakouskopruskými válkami. Pokuřuje ze své milované dýmčičky, vypráví
vysloužilec rád a výmluvně o svých válečných činech, ale na rozdíl od
běžných chvastavých vojáků nechlubí se krvavým hrdinstvím, nýbrž
obětavostí, prokázanou veliteli, jejž zachránil z bitevní vřavy a
ošetřoval až dl) posledního dechu. Dýmka, kterou jej, umíraje, setník za to
odměnil, stala se mu podnětem dalšího neuvěřitelně statečného činu.
V bitvě u Prahy ustřelila! mu koule nohu, v jejíž botě nosil drahou
dýmku zastrčenu; i vydal se věrný hrdina přes bojiště ne tak za nohou,
nýbrž za dýmkou, která i nadále zůstala jeho nejvzácnějším majetkem.
Svatopluk Čech ve stopách Pfefflových nahradil vysloužilce,
chvastajícího se neuvěřitelným udatenstvím, invalidou, honosícím se skutkem
milosrdenství k vojenskému představenému: na italském bojišti skoná
vpeč1ivém náručí českého vojína oblíbený plukovník a pověří svého
spolehlivého ošetřovatele, aby se ujal jeho závěti. S ní pak potká
tohoto totéž, co zažil s dýmkou Pfefflův invalida: za prudké dělostřelby
ztratí nohu, v jejíž botě jest u~ryt plukovníkův kšaft; ani on neváhá
vypraviti se deštěm kulí a blýskavicí palašů za nohou a testamentem,
až tím vzbudí pozornost a obdiv samého Karla Alberta - závěr příběhu
zosnovaného na dvou motivech, vrací se opět k Hálkovu »Frajtru
Kalinovi« a skrze něj i k Máchovu Bártovi.

Svatopluku Čechovi, jenž takto využil tradice a zkombinoval ji,
šlo o to, aby látka byla co nejvíce přizpůsobena českému prostředí
a naplněna burleskním duchem, provázeným přece tklivým humorem.
Případně přenesl děj, který jeho předchůdci kladli do válek tureckých,
pruských neb napoleonských, do krátkého a vítězného rakouského
tažení r. 1849 proti Halii. Přiblížil tím látku značně přítomnosti a zvláště
okruhu 60. let, na jejichž sklonku se patrně nedělní besídka pod lipou
koná: posluchačům mohly býti důvěrně známy historické osoby
příběhu, jmenovitě Karlo Alberto a Radecký, jehož chvalou zaznívá pří-'

12 177