Jeto skutečně muž, kdo se tu s takovou zálibou brodí vlastními
slzami? Básník ovšem staví se sám poněkud ironicky k plačtivému
svému hrdinovi, jehož příběh se štastným zámyslem komposičním byl
zařazen mezi obě burleskní a humorná vypravování, krejčíkovo a
vysloužilcovo. Jest ostatně skryt kus Čechovy vlastní kritiky
přecitlivělosti kantorovy ve slovech, jimiž se hned následující vypravěč s
uctivou uštěpačností posmívá důstojnému vychovateli mládeže; tu nachází
básník také případný přechod od elegie učitelovy ke grotesce
invalidově.

Mravoučný soused, povídavý krejčík i rozcitlivělý kantor jsou
pravé typy české vesnice. Básník vytvořil je tak, že vyšel sice od
individuálního modelu, s nímž se kdysi ve své mladosti setkal, ale při
své karakteristice zesílil rysy zevšeobecňující, na sedláku lásku k rodné
půdě a konservativnost, na řemeslníku světoběžnickou zálibu v cizině
a cizotě i samolibou chvastavost, na učiteli tklivý smysl rodinný a
něžnou cituplnost; tímto postupem vznikly ve všech případech
sku;tečné české typy skladné. Poněkud jinak zosnován jest besedník
následující, jednonohý vysloužilec s dýmkou a s berlí, s bohatýrskou
hlavou výbojného bílého kníru pod divnou čapkou - »celá postat, sešlá
v bitev hromu«. I on náleží dojista mezi význačné a rázovité figury
českého venkova, jaké Svatopluk Čech měl v paměti od liteňských
a vranských let, zároveň však jest zástupcem starodávného a nikdy
nevymírajícího typu slovesného, běžného v celém písemnictví
světovém. Nenít nesnadno poznati v italském vysloužilci, besedujícím »ve
stínu lípy«, pozdního českého pravnuka plautovského »chvástavého
vojína«, jenž byl vydatně přizpůsoben poměrům domácím a zpracován
podle pravidel čechovské komiky.

Dědovy vzpomínky na napoleonské války, o nichž podával zprávy
rodině i přátelům otec básníkův, neměly asi valného vlivu ani na
zařazení vysloužilce do nedělní společnosti, ani na jeho příběh; slovesná
tradice působila v tomto případě mocněji než podněty zkušenostní a
vzpomínkové. Svatopluk Čech dovedl obratně svésti dvojí tradiční
proud v jedno.

První, kdož u nás přenesl chvastavého účastníka napoleonských
bojů do literatury, byl Karel Hynek Mácha; v »Cikánech«, zastupuje
věčně opilý, prolhaný a zbabělý mluvka Bárta flákoň groteskní živel
uboze směšné pitvory, pletoucí se·bez ustání do tragických dějů a mezi

175