groteskní a představitel domovského živlu se zástupcem cizokrajného
poznání - rytmus následujícího podání jest takto hned zpředu
naznačen. Zálibně důkladnou karakteristiku starodávného a bohabojného
souseda vy střídává stručná a pitvorně zkratková kresba pohyblivého
krejčíka; je-li také kantor načrtnut zběžně s půvabným přídavkem
rokokové arabesky, prodlévá zato burleskní umění napolo vážného,
napolo směšného popisu při postavě invalidově; pravé bacchanale bar
rokního rozmaru rozpoutá se při líčení otylého a zarudlého rozkošníka
pana pojezdného, vedle něhož se takřka ztrácí ctihodný zjev paní
hostinské; později se při druží ještě matná figura potulného houslisty,
načrtnutá způsobem sentimentálního genru. Ve skladbě samé jest
poslední slovo přiřčeno statnému mlynáři, jímž do staromódní družiny
patrimoniální vpadá svobodný tón nové konstituční doby; v prologu
však uzavírá nedělní kruh půvabná dvojice milenecká, mladý myslivec
s dceruškou hostinské: nelze nemysliti na vděkuplné porculánové
sošky z míšeňské neb pražské dílny, v nichž si tolik libovalo rokoko,
sledujeme-li milostnou souhru těchto dekorativních milenců.

Sedmero příběhů, které vypravují nedělní besedníci, sloučeno jest
vlastně jenom tímto prologem. Vnitřní spojitosti, která spínává jiná
umělejší vypravování rámcová, mezi nimi není; zpravidla připne
vyprávěč svůj příběh rázným kontrastem na slova předchůdcova, což
jest tím snazší, ježto nedělní hosté zůstávají seřazeni podle protikladu
povahového i zjevového. Čechova dávná antitetická záliba se osvědčila
i zde a dodala idylickému cyklu neumdlévající rušnosti.

Není nikterak nahodilé, jestliže prvn.í slovo přiřčeno prošedivělému
sedláku široké výmluvnosti, v němž básník částečně zpodobil svého
děda s otcovy strany, peruckého rychtáře a selského aristokrata,
prodšeného důstojnou vážností a starodávnými zásadami mravními. Má
totiž první soused vznítiti důraznou a obšírnou svou řečí v
posluchačích a pak i ve čtenářích jednak láskyplnou úctu k hodnotám venkova,
jednak selankovitou náladu požehnaného letního odpůldne ve žních.
Oné dosáhne kromě vstupní apoteosy selského bytí a mravu nepřímo
příběhem Bártova syna, této přímým líčením proplétaným hojnými
úvahami. Vzpomínka na žně náležela k nejsilnějším dójmům Čechova
chlapectví, takže si ji ještě jako muž čtyřicetisedmiletý dovedl vyvolati
v mysli v neporušené svěžesti a síle i s vábným krajinným rámcem
liteňské krajiny pod lesnatým Mramorem a se světelnou sonatou
naklá
167