libným umemm; působivý kontrast dusného města a osvobozujtcího
venkova značně zesílen.

Takto vznikl po několika nábězích onen vstup básně »Ve stínu
lípy« o 58 verších, který si dobyl srdce čtenářů, hned jak v druhé
polovici roku 1879 vyšel ve »Květech«; v něm se Svatopluk Čech
vyzpovídal stejně upřímně a výmluvně z touhy po venkově jako z lásky
k domovu, podloživ nyvým svým veršům elegický tón plachého stesku
za nenávratnou mladostí. Pouze literární badatel uhodne, že »ráj dávno
ztracený« slul ve skutečnosti Vraný, nebot básník nasadil v definitivním
znění vše, aby jeho obraz venkova měl ráz všeobecný a česky
typický. Protikladem k velkoměstské vřavě vynořují se rozvlněné obilní
lány a hudebně šumící háje, panské štěpnice a venkovské zámečky
kteréhokoliv tichého a požehnaného údolí naší vlasti; sytě teplá nálada
letní rozprostírá se nad touto klasickou selankou venkovskou, jen
nepatrně sestilisovanou podle módy let padesátých a šedesátých. Ale
celek nepůsobí přece jako pouhá řada idylických obrázků; jet výslední
dojem hudební. Snad uvázlo v prologu cosi z původní melodie,
vynořivší se při koncepci, snad jest to konečný úspěch trpělivého ciselování
veršů; jako básník cítí se i čtenář »zkolébán té písně vděkem«, písně
domova, písně venkovské půdy, písně zašlého mladého věku.

Pak, jakmile se pohled soustředí pod lípu před venkovským
hostincem za nedělního odpůldne, mění se rázem způsob podání, neboť
kruh hostí vystižen jest čistým uměním kresebným, dbajícím kar
akteristiky co nejosobitější. liostí jest osmero, a k nim druží se paní
hospodská s dceruškou, která však i s mysliveckým nápadníkem zůstane
bez povídky, ježto oba nejmladší členové společnosti jsou příliš
zaujati právě odehrávajícím se příběhem vlastní lásky. Zvláštní umění
projevil Svatopluk Čech v tom, kterak družirtu svých besedníků,
karakterisovaných velmi individuálně, přes to ovládl záměry typisačními,
podřizuje vzpomínkové modely potřebě skladebné. Při tom vydatně
pracovala obraznost kombinační: postavy. převzaté valnou většinou
z chlapeckých a jinošských vzpomínek vranských, částečně i z
rodinné tradice, 'fozesadil kolem hostinského stolu pod košatou lipou,
jaká šuměla, za jeho dětských let před zámkem v Litni, zvouc k sobě
kromě sousedů a faráře s učitelem také otce básníkova na nedělní
besedu. Již ve výčtu hostí, shromážděných ve stínu lípy, v němž
zachován jest pořad vypravování, střídá se postava vážná s figurkou
166