skladbě vzpomínkové, jíž se sice nedostalo obecné přízně, ale' zato
zaslouženého obdivu některých znalců~ přiblížil čistému a rozkošnickému
umělectví Jaroslava Vrchlického, zvláště jeho »Dojmů a rozmarů«,
s nimiž se zde sdílí také o samoúčelný kult slova zdobně. ciselovaného!"

K lyrickému problému, nadhozenému v závěru »Letní procházky«,
znovu sáhl ,Svatopluk Čech tématickým řešením r. 1883 v »Poháru
mladosti«. Ruka stárnoucího a životem zklamaného muže, vztažená
dychtivě po číši vracející mládí, klesá nazpět a zříká se zázračného
poháru, ježto jeho dárce, platonský genij, nenamíchal do čarovného vína
také krůpěj zapomnění: hlavní kouzlo mladosti skryto jest v blahu iluse,
v závoji Přeludů, v opojení sebeklamu; kde toto vše serváno, tam
není pro mládí místa. Rozryvná reflexe této skladby, vyplněné namnoze
monologem, jest na míle vzdálená od svěží obrazivosti »Letní
procházky«, kde se elegický cit vtělil v názorný život; pouze ve výjimečně
šťastných hodinách inspirace podařilo se Svatopluku Čechovi vrátiti
se do ztraceného ráje, odkud čerpal vždycky nejsilnější vzněty.

Jak »Letní procházka«, tak »Pohár mladosti« jsou dodatečná
parerga o něco staršího lyrického výlevu touhy po venkově a domově
nerozlučně spiaté se steskem za mladostí; kdežto však obě pozdější
skladby se vyvinuly v samostatné celky, použil básník onoho
nejmelodičtějšího výlevu za prolog cyklu malých povídek o besednících pod
wpou, jejichž příběhy náležely k dávným jeho plánům. O postupném
vzniku idyly »Ve stínu lípy«, i o účasti osobních prvků na jejím růstu
jsme z pozůstalosti básníkovy dosti dobře poučeni. Podle prvních
náčrtků z r. 1876 možno souditi, že o »hospůdce pod lipou na třemšínské
stráni« a o jejích hostech mělo se vyprávěti v lehce rozmarném slohu
pijáckého genru; látka doposud neměla spojitosti s citovým životem
básníkovým. Ten vnikl do skladby »Pod lipou« teprve, když se k ní
Svatopluk Čech znovu vrátil po otcově smrti: lípa byla lokalisována
hned v prvních, nyní elegicky vážných. verších, na úpatí českého
Středohoří do básníkova domovského, či jak sám s malou licencí praví,
»rodného« kraje, a kolem ní měly kroužiti mladistvé vzpomínky, nesoucí
se hlavně k Vranému. Vzpomínkový prolog postupně rostl a měnil se.
PNliš určitá lokalisace byla potlačena v zájmu typisačním; všecky rysy
poněkud burleskní podřízeny slohu lyricky patetickému; těžká a
neobratná sebeanalysa tvbřícího umělce právem škrtnuta; elegická vložka
o dějištÍGh a dekora"cích dětského i jinošského věku rozpředena se
zá
165