KAPITOLA

ČTV R T Á.

T:R I IDY L Y .

• A nechf si lidstvo k výši jakékoli
svým duchem vzlétne, zjemní svoje žití,
ta práce prastará na plodné roli

vždy základem piec bude jeho bytí.

Ta práce všedni dosahem je prvá,

jsou bez nt všechny stavby ducha vratky,
neb šfáva životnt, jíž lidstvo trvá,

jen tam se prýští - z ňader Země matky /"

• Sekáči." 1903.

Od konce let sedmdesátých, záhy po smrti otcově, ozývá se v
básnickém tvoření Svatopluka Čecha stále častěji trojzvuký akord plaché
a nyvé eiegie: stesk blížícího se stáří, touha po ztracené mladosti a
blouznění o návratu z města do svobodné přírody venkovské. Z těchto
motivů utkána jest povídková arabeska »Výlet do m1adosti«, otištěná.
r. 1882 a vyřešená humoristicky; milované Středohoří, jak je básník
znal z dob vranských, tvoří krajinné pozadí "drobného příběhu málem
erotického, v němž něžné kouzlo vyblédajících vzpomínek se rozmarně
konfrontuje se skutečností, pozorovanou očima zestárlého ilusionisty
rámec výpravný s chudičkou zápletkou jest pouhou ilustrací jádra
lyrického.

Čjstě lyricky zpracoval Svatopluk Čech tuto zkušenost
samotářského srdce o něco dříve ve volné improvisaci »Letní procházka«,
kterou r. 1881 s pseudonymem Ot. Čerycha a s obrázkovým
doprovodem přinesly »Květy«; tato formalisticky umná a samoúčelně hravá
skladba náleží k nejdůvěrnějším a nejupřímnějším zpovědem
básníkovým z mužných let. Patero jen dekoračních a umělecky
bezvýznamných kreseb, jejichž stočky byly nahodile koupeny pro »Květy«, dalo
prvni podnět k básni, která přece neklesla na pouhou popisnou
parafrazi, a vzbudilo v poetovi živou představu přírody, v níž odehrávala se
jeho mladost. Byly to tyto hálkovské výjevy z české louky a stráně:
11* 163