Ještě jiným ideovým vztahem obrací se Čechova »Da,gmar« nazpět.
ztělesňujíc skvělou zevní formou, ale bez jakékoliv odvahy nového
myšlenkového pojetí pomysly tradiční: právě v otázce slovanské
ukázal se zde Svatopluk Čech konservativním tlumočníkem citů a zásad
národního obrození, jenž nikterak se nepovznesl nad koncepce svých
předchůdců. Vynasnažil se ze všech sil, aby poněkud odlehlou a tím
lhostejnou látku dánsko-českou přiblížil srdci svého čtenářstva právě
touto tendencí slovanskou, která jej sama rozněcovala již při inspiračním
početí epopeje, a opravdu se mu to podařilo. Mizí sice tento hlavní motiv
dočasně v některých zpěvech zcela a není vlastně ani využitkován
dějově, nýbrž rozveden takměř jen lyricky, ale ozve se vždycky,
kdykoliv hrdinčin osud se ocitne v situačním napětí: nad porobenými Vendy
steskne si přemyslovská princezna, když s poslancem dánského krále
hraje o svou ruku; na cestě do nové vlasti seznámí se s vrcholnými
výjevy národní katastrofy Pobalťanů; za svatebního opojení prosí svého
chotě o milost pro slovanské poddané; když štěstí manželské lásky se
od ní odvrátí, zví od mořské ženy z ranské oblasti o zkáze hrozící
královskému rodu dánskému i rodné české zemi; umírajíc, snaží se
Valdemara naposled získati pro ostatky Slávů, s jejichž jménem
skonává. Aby pro nešťastné slovanské pokrevence vzbudil soustrast a
lásku, vynakládá Svatopluk Čech své nejosvědčenější a nejlepší
prostředky básnické, totiž malbu (ve válečném líčení páně Albertově a
Lykkeově) a lyrickou rétoriku (v prosbě Dagma;řině při rozmluvě o
svatebních darech a ve výjevu mořské ženy); ani tuto nedovedl z
tragického zástupu Poba1ťanů vyvážiti životní individuální postavy, ježto
kněžka Svantovítova' jest právě jen zosobněná výčitka a kletba. Ale
názor, skrývající se za vším tímto nákladným slovesným dekorem,
není než obnovené slovanství Kollárovo, ona dějinná humanita,
opřená o zásady křesťanské, kterou Svatopluk Čech s vědomým
~machronismem přibásnil přemyslovské kněžici věku XIII. Očima
kollárovskoherderovské romantiky dívá se Dagmar, nově to vtělená Slávy dcera,
na duaIism pokojného a kulturního živlu slovanského a násilné i branné
přemoci germánské a na rozvrat Poba1ťanů odtud plynoucí. Zalná elegie
přítomnosti přechází v utěšenou idylu minulosti, kdekoliv se udá
mluviti o původním stavu slovanském; jestliže však činí se z dějinných
událostí politické závěry, dochází Svatopluk Čech k naukám důsledné
humanity - dílo, napsané v 80. létech, nevystupuje z okruhu
roman160