nické, maluje se zálibnou podrobností hromadné a slavnostní výjevy,
zabírá se po způsobě klasických epiků do popisů. Vyvaroval se také
vady, obecné v mnohých vlastních skladbách starších, že totiž postavy
posunuté v exposici do popředí, později úplně zmizí s dějiště: Strange,
Globe i panošík vyrostou v skutečné epické osobnosti až v poslední
třetině básně, která se kromě Dagmary soustřeďuje kolem démonické
figury biskupa Valdemara - na všecky básník vynaložil tolik
karakterisačního umění, kolik mu bylo dáno. Není to míra přílišná; též v
»Dagmaře« setkáváme se s povahokresbou pouze obrysovou a se
schématickým zjednodušováním, jež pojímá člověka jako utkvělého nositele
jedné, základní funkce bez vývoje povahového, bez vnitřních rozporů
a krisí; ani nejzajímavější a nejsložitější zjev básně, biskup Valdemar,
není vyňat z tohoto pravidla,.

Pohříchu také hrdinka básně, k níž se obrací veškerý děj - až na
episodu palestýnskou, vinetskou a čudskou - a kolem níž isou všecky
postavy seskupeny, nakreslena jest takto bez individuální životnosti
a bez bohatství duševního dění - sličné schéma legendární světice,
nikoliv přesvědčivý obraz ženy, která utrpením a láskou se povznáší nad
průměr lidský, jak již ukázal rozbor jejích pohnutek, činů a osudů v toku
dějovém. Kromě toho ženský typ, jejž Svatopluk Čech zosobnil
postavou Dagmařinou, jest výrazem idealismu spíše konservativního než
mravně tvůrčího, zvěčnilt v andělské a trpné královně jen a jen ienství
minulosti bez nejmenší tuchy toho, že o vykoupení člověčenstva bude
pracovati žena: jiná, než byly naše pramatky, stejně sice dobrá a krásná,
iako tyto předkyně, ale mnohem uvědomělejší, činnější, odvážnější než
ony, netoliko orodovnice, ale i pomocnice, netoliko strážkyně mužova
srdce, ale i rádkyně jeho rozumu, netoliko skromná zachovávatelka
daných hodnot mravních, ale i hrdá tvůrkyně nových statků etických.
J aik krásnou odvahou zároveň básnickou i lidskou bylo by bývalo
posvětiti »Dagmar«, kterou kritika správně nazvala »eposem ženským«,
takovému novému ideálnímu typu ženství, arcit bez anachronismu, totiž
v determinaci křesťanského a rytířského středověku! Ale k tomu se
nedostávalo Svatopluku Čechovi jak náležité znalosti ženské duše, tak
nutného daru konstruktivní psychologie; bylt vším spíše než básníkem
ženy. Ideově znamená tedy »Dagmar« právě jen zidealisování,
zhrdinštění, zbožštění mravní konvenience o tradičním ženství, které pro muže
a pro společnost jest spíše pohodlím než pobídkou ke snaze o vzestup.

159