odletu, nejinak než Ignacie v posledních verších »Václava z Michalovic«, se přirovnává k ptáčeti: »Na rty korálové, na bělostná líčka s libým úsměvem se snesl věčný klid; odletěla bílá, tichá holubička, po niž toužit bude věčně dánský lid.« »Dagmar« zůstala nejrozsáhlejší a nejpečlivěji propracovanou epickou skladbou mužné zralosti Cechovy. Nebyla zdaleka hotova, když ji básník započal otiskovati ve svém časopise, kde pak vycházela plná dvě léta. Z »Květů« přešla; r. 1885 do Šimáčkovy »Kabinetní knihovny« a byla tu vydána čtyřikráte, než ji Svatopluk Cech pojal beze změn s »Adamity« do XIII. svazku svých sebraných spisů. Již básnická metoda, s níž Svatopluk Cech k tomuto eposu přikročil a kterou věrně zachoval při provádění svého uměleckého plánu, liší se od způsobu běžného v dřívějších Cechových dílech výpravných. Vydatněji než kdykoliv před tím podporoval Svatopluk Cech v »Dagmaře« svou inspiraci pomůckami z oblasti poznávací: vyčerpal zprávy historiků a kronikářů, prostudoval lidovou tradici, prošel s otevřeným okem a se smyslem pro náladu i detail veškerá dějiště básně, poučil se v museích starožitnicky. Ale tyto všecky poznatky podřídil básnické potřebě prohlubuje motivy, potlačuje všelikou pravděnepodobnost středověké tradice, povznášeje projevy světa, v němž krvavé barbarství válečnického národa stále zápasilo s křesťanstvím jen povrchovým, na výši ušlechtilé humanity. Vědomá, důmyslná a trpělivá práce umělecká převýšila v »Dagmaře« nadobro plamen tvůrčí inspirace, který plápolá a svítí ve starších historických eposech Cechových, v »Adamitech«, v »Žižkovi« neb ve »Václavu z Micha,lovic« - proto dánskoslovanská epopeje Cechova působí poněkud ustydle a akademicky. Jestliže však u dřívějších děl, zrozených z inspiračního varu, vytrval tvůrčí zájem básníkův pouze v partiích počátečních, kdežto závěr skladby býval předčasně urychlen a proto namnoze nepropracován, není tohoto nedostatku v »Dagmaře«, velmi úměrně komponované. Námět nesl sice s sebou, že události odehrávající se před vstupem české kněžice na dánský trůn jsou rozpředeny šíře než příběhy jejího manželství, ale nikterak nelze říci, že by poeta v pozdějších zpěvech ochaboval: i zde vynalézá rozsáhlé episody, rozvíjí do široka partie řeč-