venci slovanští, kterým toužila uleviti, proklínají nyní, hynouce v posledních zbytcích, nejen Dány, ale i český národ. Dagmar, »dítko světla, červánků a zoře, jitřenka, co plaší světa tmu a hoře«, zapadne již záhy. Uvědomí si při svém západu v oprávněném pesimismu bolestně, že na zemi nelze proměniti v živou skutečnost mravních ideálů pravého křesťanství a že lidé jsou příliš hrubí pro čisté dobro? Byl by to prostý důsledek romantického idealismu básníkova, jakmile by jej Svatopluk Čech soudil ve vztahu k reálnímu životu. Leč tohoto očekávaného kroku poeta neučinÍ. Víry čtenářovy v konečné vítězství dobra přese všecko a všemu na vzdory nesmí nic otřásti - ani stín pesimistického zklamání Dagmařina. Umře tedy smířena se světem a s lidmi, ve zbožných modlitbách a melodramatické apoteose. Dagmařin skon líčila lidová balada dánská, kterou J. E. Vocel beze vkusu a rozvlekle zpracoval v »Přemyslovcích«; Svatopluk Čech převzal z ní některé motivy, ale celek přenesl do vyšší oblasti, zbaviv jej také živlů nadpřirozených. Zachován jest prudký let králův k umírající Dagmaře, o němž zvláště Vocel podává vydatnou zprávu; jako v písňové tradici i u Čecha klade se na rty hasnoucí královně k'romě zpovědi řada proseb ke králi, vztabující se hlavně k blahu lidu; tu i onde znepokojuje poslední myšlenky Dagmařiny záludná postava Berengarie, milostnice Valdemarovy. Arciť poloviční zázrak, že královna zemře a procitne n