chané . svolává kletbu na Dagmaru, na jejího hošíka, předčasně
předurčeného smrti, na jejího zpronevěřilého chotě, který zbaven trůnu
zhyne v žaláři, na dánskou zemi, poskvrněnou bojem bratrovražedným.
Zatracující proroctví její se ještě stupňuje, když královna, míníc jí
uchlácholiti, zmiňuje se o svém původu slovanském a o svých snahách
ulev~ti Pobaltanům. Tu mořská žena svolává boží pomstu i na český
národ, který se hrubě zpronevěřil myšlence slovanské pospolitosti;
způsobem předzpěvu k »Václavu z Michalovic«promítnuta jest
pobělohorská budoucnost národu českého.

Ani po těchto slovech, budících hrůzu, neodvrací se Dagmar od
pohanské vědmy, ba jeví se čímsi vyšším než pouhou královnou,
sestupující s výšin trůnu k ženě pobloudilé a nešťastné se slovem
slitování a s činem pomoci. Jako kdysi o svatebním jitru svému manželu,
vykládá nyní pokrevné Slovance zásady křesťanské humanity
cyrilometodějské, proti níž se prohřešili násilničtí němečtí i dánští křestitelé
pobaltských Slovanů; v důsledcích toho odsuzuje náboženskou politiku
Dánů a přiznává, že na ní lpí dějinná vina. Toto pojetí i ruka vlídně
nabízená k ochraně odzbrojují alespoň z části pohanskou Slovanku, jež
pokouší se kletbu proměniti v žehnání. Leč starým slovanským
božstvům nemíní se zpronevěřiti: slavným slibem, v němž se ozývá
mohutná výzva na závěru Goethovy »Nevěsty korintské«, touží po spojení
se Svantovítem ve smrti.

Dagmar, právě když svět jí ublížil nejvíce, podala nový důkaz
spanilé své mysli, osvědčujíc se křesťankou, proniknutou zásadami
Ježíšovými až do nejhlubších kořenů své opravdové bytosti, ale zároveň'
vyznavačkou čisté lidskosti bez ja'kýchkoliv předsudkův. A v.šak opět
poznáváme v ní spíše světici než plnokrevnou ženu pozemskou; vstoupí
jižjiž na nebesa, ano mezi lidmi není pravého místa pro ni? V~rně
splnila všecko, co při rozloučení jí oba rodiče položili na srdce, ale nic
z toho nepřineslo pravého požehnání. Nejlepší úsilí její ztroskotalo,
ani v rodině ani na trůnu nedošla dokonalého štěstí. Královský choť,
jemuž zůstala věrna i ve snách, odvrátil se v smyslné pronevěře
nadobro od její cudné lásky. Milovaný synáček zrodil se z jejího lůna
podle věštby »mořské ženy« pro předčasnou smrt. Biskup, jejž
osvobodila ze žaláře a smířila s králem, ukázal se zrádcem nejen jí, nýbrž
celému dánskému státu. Její nejvěrnější rytíř, pan Strange Ebbeson,
vysloužil si u ní za všecky obětavé činy pouze smrt. Pobaltští
pokre
155