jejímu rodu zkázu, jejž nalezl v třetí lidové baladě »Osudné proroctví«.
Záhadná věštkyně se při této obměně změnila z nadpřirozené bytosti
v tragickou mluvčí slovanského pohanstva na Baltu, z tančící víly
v děsivou stařenu, a její kruté proroctví zmaru a pomsty rozšířilo se
z královniny rodiny na její národ, a to nikoliv národ jejího žezla, nýbrž
národ jejího původu. Svatopluku Čechovi šlo však též o to, aby kletby
a věštby mořské ženy byly náležitě psychologicky připraveny;
pochopiH, že se nesměly hrnouti na hlavu šťastné a spokojené královny,
měla-li jim Dagmar poněkud uvěřiti, neb dokonce býti jimi zdrcena.

Dagmar, která svého chotě obdařila dědicem trůnu, jest nyní
blažena pouze na oko. Valdemar, kolísající od čudské výpravy mezi
dobrou plavou chotí a opojnou temnou milostnicí, propadl teď
nadobro smyslným svodům ohnivé Berengary a uchýlil se s ní na hrad
Skanderborg - opuštěná choť prohlédá jasně svůj osud. Výčitka a
stesk prosycují její něžné projevy, když zabývá se milovaným svým
synáčkem: zpívá-li mu po česku ukolébavku, vkládá do ní touhu po
vlasti, vypravuje-li mu báchorku o zlé Muchomůrce, která prince
Ryzce odlákala něžné liolubince, jest to velmi průhledný jinotaj o vlastní
sudbě, lehounce maskovaný bolestným humorem a jemně přenesený do
lyrické oblasti. Žena: takto cítící, zvláště není-li vůbec schopna vzdoru
a vzepření se, sama dychtivě badá o své budoucnosti a ochotně
nakloní ucho proroctví o ní, ať věštba přijde odkudkoliv a nechať zní sebe
bolestněji. V tom přijde k Dagmaře věrná Kristina se zprávou o
chycené »mořské ženě«, domnělé kouzelnici pohanské, vládnoucí pomocí
modly mořem, a ve skutečnosti poslední potomky ní slovanských
vyznava:čů Svantovíta; v zápětí uzří královna sama nešťastnici, kterou
rozvášněný lid chce upáliti.

Vystoupení Svantovítovy kněžky z ranské oblasti před Dagmarou
připomíná v lecčems výjevy biskupa Valdemara na ribskěm hradě.
Táž shakespearovská vášnivost slova i gesta plápolá náhlým ohněm
ve zvětralých struskách obou stařeckých těl, v nichž ještě žije vzdorný
duch, znající veškeré stupně hněvu, záští a pomsty, ale kdežto u kře':'
slanského biskupa temení kaskády pokryteckých vět z prolhané zloby,
překypuje pohanská kněžka vnitřní divokou pravdivostí, nastřádanou
za nejtrpčích zkušeností psankyně bez přístřeší a bez ochrany. Nebouří,
neproklíná, neběsní za sebe, nýbrž za své všecky slovanské pokrevence
a pohanské souvěrce, a jako pomstu za nespravedlnosti na nich
pá154