lhář; zbavil ji osobní svobody i skutečných přátel - ale Dagmar
zamítla možnost prchnouti z jeho moci ke svému lidu, zadržela ruku
panošovu, namířenou proti biskupovi, když ohrožoval její vlastní život,
propustila úkladníka, který právě proklál jejího obránce Stranga, tajným
vchodem, čímž jej zachránila před zaslouženou pomstou lidu a zákona;
zavázala žasnoucí páže k mlčenÍ. To není pozemská žena, jejíž vnitřní
dění nás zajímá, tot spíše světice z legendy, o níž slyšíme s chladným
podivem. Pouze apologetické, nepřesvědčivé úsilí nadšených
posuzovatelů Cechových snažilo se stůj co stůj dovoditi, že Dagmar nenl
zjevem zcela trpným, vyvíjejíc svými skutky lásky, slitování a
odpuštění činnost typicky ženskou. Zde jsou nesporně hranice uměleckých
schopností Cechových. Pomalým rytmem popisů a řečnických pasáží,
po oklikách idyl milostných i královských dovedl nás> konečně tam,
kde opravdový epický děj může formovati povahu rekyněa proměniti
zbožnou citlivku ve skutečnou hrdinku. Děj sám jest zpodoben se živou
názorností, situace jsou vyhnány přímo dramaticky, antagonism povah
iižjiž nutí k rozhodnému řešení. Avšak básník neučiní očekávaného a
žádoucího kroku, a v náboženském vytržení, jaké bývá často
význakem tvůrčí bezmocnosti, vrhá se na kolena s modlitbou před »svět1ým
zjevem líce nebeské, jež upředena je z nejčistšího kouzla milosti«. Leč
čtenářův lidský zájem o Dagmařinu postavu, takto jednou zklamaný,
se již nevrátí.

S touž epickou šíří a věcnou jadrností, s níž jsou v přímém líčení
podány boje o Ribe, vypravují se v Lykkově sugestivním podání také
události z Valdemarovy křížové výpravy proti Cu dům, vrcholící
zázrakem s praporcem Danebrogem, o němž se Svatopluk Cech poučil
ze stati Vocelovy. Slohový rozdíl však jest patrný: epické
zpravodajství o válečném úsilí Strangově a O1obově - i s onou zdravou komikou,
jež obestírá bohatýra-slanečkáře - přiklání se zřejmě k bitevním
popisům homérským, kdežto líčení exotických divů a kouzel mezi
finskými vyznavači Jumalovými hlásí se jako k vlastním předlohám k
romantickým epopejím rytířským: děsivé zjevy v očarovaných hvozdech
čudských připomněly kritikovi obdoby z XIII. zpěvu Tassova,
souvislá s nimi příhoda o ochranné korouhvi dánské zpracována jest
v přísně legendárním slohu. Tímto způsobem podařilo se Svatopluku
Cechovi také zpestřiti děj, podobně jako v šachové episodě pana Jiříka
z Buzovic v prvním zpěvu básně exotickými živly, jak jest požadavkem
1.'52