v ochranné teplo rodinného krbu. Dagmar v těchto zkouškách prLJ~atím
obstojí, mohouc spoléhati na své věrné, kteří se přihlásili v dobách
nejrozhodnějších, když biskup, odhodiv škrabošku, uchvátil panství
nad Dánskem a uvěznil Dagmar. Zatím co Olobe, změnivší se
neočekávaně z kupce a požitkáře v hrdinu, sešikoval na královninu ochranu
měšťanstvo a obchodnictvo dánské, rozdmychal Strange :Ebbeson se
zahalenou tváří a granátovou sponkou na srdci v panstvu i v lidu
soustavný branný odboj proti lžikněžskému uchvatiteli, dobyl· skvělým
útokem Ribe, nastavil tam hruď ráně biskupa, když tento vnikl do
komnaty Dagmařiny a položil za ni život. Teprve tu prohlédla Dagmar,
která v záhadném obránci poznala »panice jarobujného, jenž na
pražském hradě jako zlatý motýl těkal v panen sadě«, tajemství mrtvého
Stranga, ale neuvědomila si plně, že před ní leží mrtev muž, jenž ji
na světě miloval nejvroucněji; teprve příjezd Valdemara s Berengarií
měl ji přesvědčiti, že jen omylem přisuzovala tak věrnou lásku svému
manželu.

V těchto bojích a zkouškách došla Dagmar konečně příležitosti
popatřiti životu hloub do očí a porozuměti lidské povaze správněji než ji
v závětří domu otcovského učil nezemský křesťanský idealism. Přestala
býti nevědomou dívkou i zhýčkaným mazlíčkem svého chotě za
líbánek; nosí pod s-rdcem děcko a okusila trpké ovoce samoty; nejosobnější
zkušeností poznala, co jest přetvářka, lež a zrada, ale zároveň napila
se z vrchovatého poháru lidové příchylnosti. Bylo by očekávati, že
žena původu královského, vzácných darů duševních vyroste v
takových zkušenostech v bytost životního rozhledu a zralé moudrosti, jež,
usilujíc o blaho státu i královského rodu, strhne, opírajíc se o
všeobecnou oblibu, politické nitky do své energické dlaně, zamezí seč jest,
aby se proradnost nešířila kolem ní, zorganisuje branný odpor proti
mrzkému uchvatiteli a především prohloubí svou křesťanskou, dotud
nereálnou humanitu tím, že jasně odliší boj ohranný od boje útočného
a násilnického. Ale na to nestačily psychologické prostředky Čechovy
a jeho znalost ženské duše. Dagmar, vzorná milenka, manželka a nyní
1 matka, zůstává stále ženou výhradně pasivní, u níž biblický příkaz
neodpírati zlému, vyhnán jest až do nelidské krajnosi, a jejíž jedinou
ovšem dosti pochybnou zbraní jest čistota andělského pohledu,
odzbrojujícího zločince. Biskup Valdemar ztroskotal její víru v dobro; naplnil
děsem a hnusem její duši, když před ni předstoupil jako nejničemnější

151