srdce; úlohu jeho převzal pan Albert, který již v Praze se osvědčit
nejen jako znalec řečí, zemí a národů, ale i jako zasvěcený čtenář
v hlubinách lidské povahy. S jeho rtů dovídá se Dagmar o osudech
pobaltského Slovanstva, k němuž již za hry v šachy projevila
náklonnost a soucit. Zprvu zachovává výmluvná řeč páně Albertova
pravděpodobnost historickou, vyjadřujíc přibližně poměr dánského křesťana
z obchodnické země k slovanským pohanům, kolísajícím mezi
pevninským rolnictvím a pomořskými výboji, ale postupně mění se jeho slova
v čirý výraz novověké romantiky dějinné, pod jejímž modrým
praporem plul básník český na sklonku XIX. století dolní Odrou. Proto
náboženství a bájesloví pohanských Pobalťanů vyrůstá v Albertově
vzletném líčení z mateřského klína přírody, pojaté s vášnivostí pozdní
romantiky. Proto obraz staroslovanského patriarchálního života
namalován jest sympatickými barvami, jaké si od lierdera vypůjčovali Kollár
a Šafařík, a v duchu jejich filosofie dějin, zpopularisované pak
Palackým, vykládá se dějinný pád Pobalťanů pod válečným kladivem
dánským jako vítězství válečné síly germánských lžikřesťanů nad
patriarchální kulturou pohanského severního Slovanstva. Básník postřehl asi
sám, jak jeho mluvčí, anachronistický pan Albert, upadá stále více dO'
kollárovského humanitního starožitnictví, elegicky podmalovaného, a
přetrhl proto jeho tesklivé zpravodajství o Bodrcích, Srbech a Luticích
virtuosně propracovanou vsuvkou básnické krajinomalby o zátoce
oderské, zatarasené oběma ostrovy Uznojmem a Volyní: postřeh
realistického pozorovatele zmizel při tom úplně v pohledu obrazivého
lyrika, jenž ve šťastné shodě s předsvatební náladou Dagmařinou zosobnil
si Odru jako roztouženou milenku; tím zároveň zjednán oddech mezi
Albertovou kronikou a Lykkovým bohatýrským eposem.

A jižjiž vynořuje se na obzoru staroslavná Vineta, položená ve
vědomém rozporu s historií nikoliv na jižní cíp Volína, nýbrž v souhlase
s místním podáním a s pozdními kronikáři na severní břeh Uznojma.
Nepozdravuje jí Svatopluk Čech sám apostrofou oddělenou od dějového
proudu, nýbrž zase ukládá výmluvnému panu Albertovi, aby ji oslovil.
Děje se to opět slohem, který pochází zřejmě z moderní kultury
literární: takto vedl ChiIde liarold své vzrušené lyrické samomluvy s
opuštěnými dějišti velké minulosti, míse náladovou krajinomalbu s
historickými vzpomínkami, kulturní obrázky z dávnověku s politicky
nadechnutými úvahami z přítomnosti, vůni dojmu s hlaholem rétoriky. Co však
138