na srdce. Zato česká královna, jejíž slova derou se mezi slzami a steny
dojetí, mluví k Dagmaře jako žena k ženě: mír, slitování, útěcha,
shovívavost, odpuštění jsou různé výrazy téhož, schillerovského
důstojenství ženina, při němž básník patrně myslil na svou ma1ku a ovšem
nepouštěl se zřetele ani královského poslání Dalgmařina.I královy i
královniny věty mají silný přízvuk křesťanský, a křesťanským symbolem se
významně končí toto Dagmařino loučení s domovem: památkou na
domov i útěchou pro další život dostává dcera od mateře drobný
relikviář v podobě zdobného křížku, vzácné práce klenotnické. Zřejmě
vzpomínal tu Svatopluk Čech na jedinou věcnou památku, jež zůstala
v Dánsku po královně Dagmaře, na zlatý emailový křížek byzantského
původu, nalezený v Dagmařině hrobě v Ringstedu, s nímž se sám setkal
v kodaňském museu severských starožitností a jejž popsal i ve svém
cestovním obrázku.

Nepoložil ho do závěru prvního zpěvu dojistru jen náhodou nebo
z pouhé záliby pro klenotnické umění, s kterou se i tuto několikráte
shledáváme. Obraz utrpení a symbolická pobídka k trpělivosti jest tím,
co domov odcházející své dceři odevzdává naposled. Co ji očekává
v nové vlasti, kam jest uváděna řadou dvorných cizinců a jedním
rytířským obdivovatelem s mnou v duši? Neskrýval se kus tušivé
obavy ve slovech její matky, když ji znovu a znovu ukládala
shovívavost, slitování a odpuštění? Když Jan Neruda v mistrovském
rozboru Brožíkova obrazu svatebního průvodu míšenského hledal pod
obřadnou nádherou motiv citový, nacházel tam napověděnu nejistotu
budoucnosti, do níž Dagmar odchází z vlasti, neznalá svých osudů
příštích. Svatopluk Čech napověděl poněkud více: budoucnost, do které
se ubírá Dagmar z Čech, přinese asi nejednu zkoušku její trpělivé
shovívavosti, jejímu srdci jemnému a čistému. A proto v samém závěru
zpěvu do lidového jásotu na rozloučenou, do břeskné hudby trub a kotlů
zaléhá jakýsi, dotud neurčený, tón tlumeného stesku a tiše plačícího
odevzdání.

Pro druhý zpěv, kam Sva10pluk Čech mínil položiti vylíčení
Dagmařiny cesty z vlasti do Dánska; neměl valné opory v dějinných a
písňových zprávách původních. První dánská balada, neznalá pravé
polohy Prahy, spokojuje se prostoduchým ujištěním, že »od země lodi
hnavše, se páni radovali, až za dva měsíce do Dánska připlovali«.
Kdyby byl z historické zprávy o královském sňatku v Bukovci vyvodil
136