sama. V napiatém zápolení, vylíčeném zároveň s dramatickým
vzrušením i s epickou širokou názorností, vítězí sice na konec pan Strange,
avšak průběhem hry, za níž o dánského kavalíra zápasí s Kaisou, vílou
hry, ženský půvab jeho protivnice, cítí, že prohrál zároveň své srdce.
Obratně využil básník šťastné své invence o inkognitu Strangovy
partnerky; dějové napětí se může stupňovati ještě v malém intermezzu
mezi hrou a návratem královských manželů i s dcerou. Dánští hosté
se předhánějí chválou tělesné i duševní ušlechtilosti neznámé Češky,
která se jim mimoděk jeví zosobněním všech předností svých krajanek;
básník nalezl příležitost, aby přímou karakteristikou modeloval svůj
klidný a něžný, citově i mravně celistvý ideál ženské důstojnosti, jehož
oslavou jest celá skladba.

Závěrečný výjev prvního zpěvu, totiž rodičovské požehnání
Dagmaře při odchodu z domu otcovského, dán byl v podstatě baladickou
předlohou dánskou. Básník ovšem potlačil naivní a nevkusnou rozmluvu
Dagmařinu se Strangem mezi zásnubami a odjezdem a soustředil
znamenitě děj. Události~ které přidal ze svého, slouží jednak k tomu, aby
byla zachována epická spojitost s děním předchozím, jednak k tomu, aby
vyřešena byla plachá milostná zápletka mezi nevěstou dánského krále
a jeho poslem. S obřadnou pompou brožíkovskou namalován jest vstup
panovnické dvojice i slavnostně oděné jejich dcery, a brožíkovskou
pointu má i zlatovlasé páže, které na polštáři z bleděmodrého aksamitu
nese zlatý prsten Dagmařin, aby jej Strange, překvapený tímto
shledáním se svou partnerkou v šaších, přijal pro svého krále. Strangovo
zmatené rozechvění vnáší důvěrný vzruch do ceremoniálně ztrntil~-ch
výjevů, které nyní rychle za sebou následují: král představuje svou
dceru Markétu dánským hostem; ti, ústy biskupa Petra jmou se
holdovati budoucí své panovnici; král i královna loučí se s Dagmarou,
žehnajíce jí pro život příští.

Ale jak dovedl Svatopluk Čech symfonicky rozvésti suchou
nápověď své předlohy, kde český panovník napomíná odcházející Dagmaru,
aby pamatovala na svou čest, aby zůstávala bohabojnou a ctnostnou,
aby štědrostí si získávala lid a útěchou poddané! U řečnického básníka
rozestoupily se tyto rady na dvojí promluvu, uzavřenou po každé do
čtyř šestiveršových, stejným způsobem rýmovaných slok. Nejprve
žehná dceři Přemysl Otakar 1., vzor křesťanského krále každým slovem
i pohybem; jsou to hlavně ctnosti, krášlící ženu na trůně, jež jí otec klade

135