Štítného zpracoval traktát Jakuba de Cassolis. Jako v goticky
přeplněných »kniežkách o šašiech«, jež vědeckým otiskem vešly v
obecnější známost právě za doby koncepčních začátků »Dagmary«, pojí se
také u Svatopluka Čecha mysticko-symbolická stránka předmětu se
zřeteli společensky mravoučnými, a to jednak v rozmluvě Čechů
s Dány před početím turnaje, jednak v důmyslných Dagmařiných
vysvětlivkách nezvyklých tvarů figurek, za nichž nepoznaná kněžice
projevuje moudré a ušlechtilé názory o manželství a panování,
křesťanské lásce a slovanské vzájemnosti.

Svatopluk Čech, historicky poučený, odhalil ještě jeden plodný
prvek v motivu hry šachové. Uvědomiv si její východní původ, cítil se
ovíván horkým dechem její vlasti, ať Indie, ať Persie či Arabie, a v této
souvislosti postřehl, že by touto oklikou mohl do jeho básně, vážené
ze středověku, vítaně vniknouti onen látkový okruh, v němž se
evropské rytířstvo setkávalo s kulturou předoasiiskou, zvláště mohamedán·
skou, totiž výpravy křižácké. Tu bylo lze jednak se oddati východnímu
exotismu, v kterém si za mladosti liboval čtenář frei1igrathův, Moorův
a Lermontovův, jednak přiblížiti se hrdinské spanilosti básně Tassovy.
Svatopluk Čech rozhodl se užíti ohnivých barev obou těchto umě·
leckých směrů k tomu, aby v 'rámci pravé romantiky rytířské zvelebil
slávu českého jména. Učinil to v rozsáhlém episodickém příběhu o
šaších, který jako nejdražší vzpomínku ze Svaté země vypráví starý pan
Jiřík z Buzovic, dokonalý rytíř duchem, nikoliv módou: zbožnost
křižáků i udatenství moslemínů, smyslná nádhera arabská i báchorková
dobródružnost bojů, krvelačnost nevěřících i vznešenost rodinných
citů střídají se s napínavým sledem ve skvělé romanci Nighařině,
provedené po vzoru renesančních epiků namnoze s homérskou šíří a
s nákladností homérských přirovnání. V epickém chvalozpěvu mravně
vznešeného ženství výborně zapadá do celku tato vložka, ukazující, že
čeští hrdinové ve Svaté zemi, kteří se mohli chrabrostí rovnati
slaveným R.inaldům a Tankrédům, ustupovali leda světlé moci ženské
důstoinosti, obrněni i proti temným kouzlům východní krásy ženiny.
Oč nevinnější v sesterské své ušlechtilosti, ale také oč jednodušší jest
Čechova saracénská Amazonka Nighara nad Tassovu milostnou
vášnivkyni Armidu! Leč též oč prostší, oč konvenčnější jest přímočarý
český křižák Jiří z Buzovic nad citově rozpolceného Tankréda! I v této
episodě, vkládající případně křižáckou romantiku do českého
polo
133