jen zdánlivě: jeH jemně ironický příběh, zasahující Čechova
podobence, ovadlého panice Vladimíra, potvrzuje správnost metody, které
Svatopluk Čech užíval, pátraje v Dánsku po stopách královny
Dagmary, že totiž žádoucí pravdou není to, o čem nás svým skoupým
svědectvím poučuje střízlivé starožitnictví, nýbrž to, co jako slastnou
skutečnost prožíváme ve snu.

Také v cestopise »Vineta« přidržuje se Svatopluk Čech tohoto
čistě romail1tického ilusionismu. Již za plavby limanem oderským a
ještě vice pak Za! bloudění po Volyni a Uznojmě určovaly směr
Čechovu zájmu elegické dumy Kollárova »Předzpěvu«, a proto v
kraii v lidu pomořanském pátral méně po jeho rázovité realitě než po
utajených spojitostech s dávnověkostí slovanskou. Když pak zahučela mu
hlavou vzpomínka na znělku »Slávy dcery«, kde byronský poutník
v průvodu staroromantického Milka »v rumích Slavie a rozmetu nad
Vinetou hledal Vinetu v různobarvé moře toho vodě«, umínil si, že
navštíví »Vinetu své obraznosti, Vinetu báje«. Ač byl s pravou
polohou historické Vinety na jižním cípu ostrova Vo1ína a Děvanovy na
místě dnešní osady VoJína z literatury, hlavně z úvah Šafaříkových,
dobře poučen, pohrdl vědeckou pravdou a přidržel se staré iluse z
pověsti: pout za Vinetou podnikl z lieringsdorfu na sever ostrova
Uznojma a »šel do báje«. Básnický ilusionista! najde vždy, čeho hledá,
a také Svatopluk Čech nalezl pod Streckelbergem u Kozerova svou
podmořskou vidinu. Tam, vystoupiv bukovým lesem na písčitý útes,
pohleděl na hladinu širého moře a záhy pod ní odkryl malebný a
tajemný obraz potopeného města středověkého. V zápětí se dostavil
příznačný proces básnické obraznosti Čechovy: dojem visuální se
přepodstatnil v přelud auditivní; z podmořské Vine ty zaduněly zvony,
jako by vyzváněly hrany dávno zemřelému, zapomenutému národu.
Iluse v~rušeného básníka byla tak mocná, že se dvakráte opakovala,
po prvé při převozu nákladní loďkou z Uckeritzu na Lipský »winkel«
za letního soumraku, po druhé za noci v Lípě, když šumění starodávné
tipy před oknem houstlo »v divný zvuk, v tichý, tklivý hlahol zvonů
z hlub oka a z daleka, v dojemné hrany nad hrobem mrtvého bratrského
národa. A zvuk ten se stával hlasnějším, ty zvony bily mocněii, znělo
to úpěnlivě a výstražně, jako by duchové mrtvých synů Slavie
bouřlivě zvonili na poplach proti nepřátelům, kteří hrozí živým jejich
bratrům ... « Nemůže býti sporu o tom, že zde slohem lyrického
feuille128