se odrážejí od krajiny zcizené a odsvěcené; slovanští plavci na BaUu
se velebí, že »učili chudou .Evropu plachty i vesla chystati a k bohatým
přes moře vésti břehům«, kdežto jejich knížata vítězná ve válkách
chválí se za to, jak v »pokoji šťastnou zákony řídila obec« - základní
rozpor mezi pokojnými a kulturně vyspělými Slovany a výbojnými
barbary germánskými se tu v duchu humanity
herderovsko-kollárovské stále vrací. Co bylo v předzpěvu naznačeno mohutnou zkratkou,
to proměněno jest v II. zpěvu »Slávy dcery« v drobnou a namnoze
hluchou minci básnického starožitnictví; jmenovitě ve vydání z r. 1832
vyplňují dobrou třetinu II. zpěvu znělky o učeném a lkavém básníkově
putování s Mílkem po hrobech pobaltských Slovanů. Zde se dočetl
Svatopluk Čech nejen o tajemném zániku Vinety, o zříceninách
mohutné Retry, o náboženských slavnostech v Arkoně, ale i o
mírumilovnosti Pobaltanů, kteří neznali vojny, nýbrž jen hru a zpěvy, o dánských
ukrutnostech, o křesťanství, jež bylo pouze záminkou výbojů u všech
Germánů; odtud zaznívala k němu hrozba »Pomsta, pomstal, pomsta
Sasům, Dánům« a zároveň teskná žaloba »Ú ty, ze všech nejvalnější
ztráto, moře slávské, slávsky nazvané!« Toto vše zbystřilo velmi
záhy Čechův zájem pro středověké dějiny Pobalťanů i Dánů a určilo
jeho mravní stanovisko k nim; vybral-li si velký epický námět z
dánského středověku, hledal nesporně od sama začátku jakoukoli vnitřní
souvislost své látky a kollárovského kárně elegického výkladu
tragického zápasu mezi Dány a Slovany. Převzal télJk odkaz vlastenecké
romantiky pokollárovské, která několikráte toužila epicky ztělesniti
krvavé boje slovanských Pobalťanů o žití či bezživotí; nepodařilo se
to ani Vocelovi ve veliké vložce »Labyrintu slávy« ani Vincenci
f'urchovi v několika beztvárných pokusech. Svatopluk Cech, duch
mravního souladu a mírumilovné lidskosti, nemínil jich následovati v tom,
že by v popředí jako dějinnou nutnost postavil nesmířitelné a záštíplné
boje dvou znepřátelených plemen, mezi nimiž není shoda myslitelna,
nýbrž tázal se, zda by také zde nebylo lze vyřešiti odvěký spor
zákonem humanity, odpuštění a lásky - a tento úkol přisoudil právě
Drugmaře, jejíž postava takto značně vyrostla i proti idealisující tradici
dánské. Jest více než pravděpodobno, že od nejprvnější koncepce
eposu měla hrdinka Čechova konati svou životní cestu ))mezi hroby
a. zbytky baltického Slovanstva, tehda již rozdrceného a skonávajícího«.

liistorická představa o královně Dagmar, již Svatopluk Čech
125.