Dějově značně chudší jest balada druhá »Věno manželské«,
doprovázená refrénem »Ta panna přijela ze slavné české země«. Na radu
své mateře žádá Dagmar hned prvého rána po svém manželi milost
pro rolníka a pro uvězněného strýce králova, biskupa Valdemara. Když
jí choť odpká tuto druhou prosbu a varuje ji před záludným spiklencem,
uražena skládá korunu do rukou krále, nedodržujícího slibů. Tím
obměkčí manžela, jenž v zápětí ujce ze žaláře propouští, ale tento ihned
se sestrou chystá povstání proti synovci a jeho andělské choti, jejíž
příchod do Dánska jest požehnáním pro celou zemi. Zde nepřidala
bájivá obraznost lidová hrubě rysů k události historické, ale s
psychologickou jemností postavila proti státnické opatrnosti králově
shovívavou dobrotu královninu a případně naznačila, kterak zloba biskupa
Valdemara špatně se odvděčila ušlechtilé dobroditelce.

Zato ve třetí baladě »Osudné proroctví« silně pronikají bájeslovné
prvky, a to již v působivém refréně »Mořská žena na luhu tančí«.
Chycená mořská žena musí prorokovati Dagmaře, která na rozdíl od
ostatní družiny se k ní chová laskavě. Věští jí narození tří synů, z nichž
první zasedne na trůn, kdežto příchod třetího zaplatí královna životem.
Rozezlený král chce vědmu utratiti, ale Dagmar ji zachrání. V krátké
písni této ovane čtenáře pravé šero baladické, neboť kolem postavy
mořské ženy, která jasně vidí do Dagmařiny budoucnosti, houstnou
mlhy mytologie severské, arciť velmi pozdní úpravy.

Duch křesťanské romantiky prosycuje naopak poslec\:ní baladu
»Smrt« s refrénem »Královna Dagmar v Ringstetu leží«; lidová
naivnost, z části mile půvabná, z části však poněkud ,nevkusná, opírá se tu
o nadpřirozenou víru středověkou. Umírajíc při porodu v Ribe v
náručí zbožné služebnice Kristíny, posílá Dagmrur pro krále Valdemara,
jenž větrem přichvátá, ale nachází choť již mrtvu. Probuzena na
manželovu žádost svou družinou, zpovídá se, že jediným hříchem jejího
života bylo porušení nedělního klidu vroubením hedvábného šatu; žádá
po Valdemaru, aby dal zemi mír a nepouštěl nejmladšího synáčka příliš
záhy do boje; naléhá naň, aby vypustil svou oblíbenku Berngertu
z mysli a pojal' raději Kristinu za choť, ale poslední prosbu hrdý duch
králův rozhodně zamítá. Dagmar již vidí otevřená nebesa a touží po
nebeských zvoncích; takto umírá jako pravá sestra andě1lJ. Hrob
v Ringstetu čeká na její čisté tělo.

121