žitného Rukopisu královédvorského, se zálibou líčili srážku rytířského
křesťanstva českého i moravského s exotickými Tatary; proto nad
jiné oblíbeným rekem byl Přemysl Otakar II., vztyčivší zároveň s
křížem českou korouhev nad zpěněnými vlnami chladného Baltu.

Díla slovesná, která takto mínila vystihnouti českou dějinnou
velikost, zůstala sama i po stránce dějepisné i umělecké pouze
nepatrnými pokusy skrovné ceny. Zakládala se na kalných zprávách kronikářů
a na povrchním zpracování dějepisců před Palackým; nepronikala k
hlavním politickým ani myšlenkovým kořenům 7;obrazovaných dob;
nedovedla odíti suchou kostru zevních událostí kvetoucí pletí
názorného života minulosti; přidržovala se pochybných slovesných útvarů
konvenčně romantických. Vlastenečtí epikové toužili nejprve po tom,
aby dali mohutné látce vznosnou formu jednotného eposu, pro nějž
úctu a lásku opětně vznítilo lžiklasické století osmnácté, nepovznesší
se v této věci ostatně nad neústrojné napodobení starších vzorů
antických i renesančních, ale umělecky ztroskotali úplně oba epikové těchto
záměrů na naší půdě, jak suchopárný český veršovec bez tvůrčí jiskry
Vojtěch Nejedlý, tak květnatý německý epigon značného sebevědomí
a chudičké invence Karel Egon Ebert. Mladší pokolení správně
nahlédlo, že se ona honosná forma zatím nadobro přežila, a že těžkopádné
epos v západních literaturách vždy více ustupuje rušnějším cyklům
romancí soustředěně dějových neb zatížených moderní refleksí; pro
první druh se rozhodl učený nohsled německé romantiky Jan Erazim
Voc~l, pěstující takměř odbornicky české látky dějinné, kdežto druhý
útvar si osvojili německo-čeští lenauovci, pokud zpracovávali minulost
své otčiny; avšak u nich, uvědomělých protiromantiků, zatlačovaly
sympatie pro dobu »meče a kaIicha« skoro úplně zájem o
přemyslovský středověk. I nevydalo úsilí básníků z našeho národního obrozeni,.
kteří »chtěli pěti králů českých trůny«, v celku valného ovoce
slovesného.

Svatopluk Čech splatil nejprve čestně daň dějinám české
reformace v jejím poledni a západu; když však se blížil čtyřicítce, přijal
snahu vlastenecké romantiky, nesoucí se k velkorysému zobrazení
domácího středověku, za svou, a to nikoliv snad z pouhé náhody umělce,
hledajícího vhodnou látku, nýbrž v důsledku celého vývoje, který se
u něho vyznačuje postupným návratem k myšlenkovým hodnotám
buditelského období.

116