slok vyvolává barvami sytě nanášenými krojovou i národopisnou
pestrost československých poutníků divadelních. Nato rozvádí se
zdobnÝm způsobem ódickým oslava Národního divadla, jehož význam
básník pojímá šíře než pouze umělecky: »že karyatidou před lidstva
týnem již nechcem být, než přejít hvězdný práh a svorně závoditi
v lidstva ruchu, vším velikým, co dřímá v českém duchu«. Náhle s
mocným účinkem zvukovým, přerušuje deklamaci poněkud ztmulou
dramaticky uvedený slib amerických krajanů, jejichž sídla vyvolává
básník typickými obrazy monumentální prostoty, že přijdou do staré vlasti
osvědčit věrnost na život a na smrt. A hned nato karakteristika hostí,
plnících tento slib, spolu s několikerou obměnou myšlenky o netušeném
zmohutnění amerických Čechů; při tom, jako by přijímal nabízenou
dlaň od zámořského krajana, vplétá sem Svatopluk Čech myšlenku
i rým z prostoduchého veršování českého Američana F. K. Ringsmutha
z r. 1884, praví-li:

»lvěst hrdou nesete, že odnož lípy,
již osud zavál na břeh Missisipi,

tam pod korouhví volnou, hvězdnatou
již korunou se pyšní košatou.«

Pak již hlaholí v plenissimu básnicky řečnických varhan
chvalozpěv uvítání, hostitelova radost a pozdrav rodné země; ani slovem
neozývá se zde ona starostlivá skepse uvažující o národním dosahu
českého vystěhovalectví, jíž nedávno byl podmalován příběh Bártova
syna - nadšení chvíle nadobro tlumí rozumovou úvahu národního
pedagoga.

Určitěji než kterýkoliv jiný básník český r. 1885 dovedl Svatopluk
Čech pojmouti kulturní událost za politickou skutečnost a pozdraviti
tudíž v Americe něco více než exotickou dálku ciziny. Cítí, že občané
Spojených států přinášejí k nám cosi nového, totiž onoho ducha svobody,
onen zdravý vzduch šťastného občanství, po nichž básník sám prahl
tak marně v domově nevolníkově:

»Však také s vašich hrdě vzpiatých skrání
cos zavanulo v naši dusnou tiš

jak vzduchu jasnějšího čerstvé vlání

z těch oblastí, kde k nebes hvězdám výš
dlaň pevná vznáší prapor ohvězděný

s volnosti reků nesmrtnými jmény ... «

8

118