druhovým urcemm zachrání její slohovou roztříštěnost, VZplra]1Cl se
běžným kategoriím literárním. Ač si nezatajovala, že nepoměrná délka
Ivanova vypravování rušivě se dotýká komposiční úpravy skladby,
přece usilovala o to, aby rozčleněním děje do pěti hlavních vrstev
dramatické akce dokázala zamýšlenou i dosaženou úměrnost díla. Avšak
těmito dobře míněnými pokusy nebyl přece postižen vlastní význam
Čechovy »Slavie«, který nesporně spočívá v jejím politickém a
myšlenkovém obsahu. Pozdější posuzovčlltelé básně uvědomili si to, jakmile
rozpoznali, že vůči »Evropě« není »Slavie« nikterak uměleckým
vzestupem, nýbrž že se v ní zřejmě projevuje ochabování tvůrčích sil
básníka předčasně stárnoucího. Ale tím naopak stupňoval se u nich
zájem o dějinnou náplň této alegorie,-odvažující se místy i prorocké tuchy
do budoucnosti. Když r. 1905 po nešťastné válce s Japonskem vypukla
první ruská revoluce, a český kritik socialistický r. V. Krejčí si pospíšil
ji uvítati, nezapomněl pokloniti se Svatopluku Čechovi za »Slavii«, že
v ní správně věštil proletářský převrat na Rusi, a citovati závěrečná
slova umírajícího Vladimíra. Také za třetí, bolševické, revoluce ruské
r. 1917 a 1918 bylo vzpomínáno setby Vladimírovy, avšak s hořkou
výčitkou, "plně v duchu básníka, stojícího výslovně na straně
Ivanově.

Kolem »Slavie« kupí se obsahově i časově několik básní, částečně
příležitostných, v nichž Svatopluk Čech dílem obměnil, dílem rozvedl
témata nadhozená ve veliké skladbě slavjanofilské. Nadšeně
vzrušený cit okřidluje v nich myšlenku většinou jen průměrnou; barvitý obraz
krajinný neb dějinný dodává celku názornosti; značný náklad
řečiíického důrazu provází patetické sloky, umně čll zdobně ustrojené.

Sté výročí zrozenin otce ruské romantiky Vasila Andrejeviče
ŽUkovského dalo vznik ódě o třech slokách, jakoby vyňatých z Ivanova
a Čechova vzletného rozhovoru na počest národní velikosti 'ruské.
Postava pěvce-vojína, který bohatýrskou notou i lyrickým sněním,
oproštěním se ode lživého klasicismu i plodnými vztahy k básnictví
západnímu připravoval cestu Puškinovi a Lermontovu, načrtnuta tu několika
jednoduchými rysy na pozadí hrdinské doby ruských dějin
novověkých, zápasu to protinapoleonského, z něhož ve shodě se slavjanofily
čerpal Svrutopluk Čech zvláštní důvěru v sílu ruského národa. Cosi
divadelního provází i těchto několik beznáročných veršů: vojenské
stany, v kterých »na srdce tiskna varito i zbroj«, sní a zpívá Žukovskij,
108