obrátil Svatopluk Čech jejích spor i k tomu, kdo má říditi obranu Slavie"
zda mladý Rus či ctihodný polský šlechtic, až tento sám rozhodne
vášnivé rozpory pokrevenců ve prospěch Ivanův. Při dalším hájení
korábu mají tito zástupci slovanských národů, z nichž jediné
Černohorec vystupuje poněkud v popředí, podíl pouze dekorační a také při
závěrečné apoteose rusko-polské shody za východu slunce nedaleko
přístavu tvoří toliko štafáž skupině pěti osob, objímajícího se Ivana
s J advigou, žehnajícího hraběte, smírně umírajícího Vladimíra a
uspokojeně blahořečícího Čecha.

Nepřesvědčilo-li o vnitřní nutnosti a pravdivosti ani řešení
základního problému »Slavie«, že totiž citová dohoda, alegorisovaná zde
sňatkem, překlene se nad odvěkým nepřátelstvím mezi Rusy a Poláky,
ani optimistická odpověď ke druhé zásadní otázce básně, že revoluční
hnutí na Rusi podřídí své úsilí slovanské snaze o obnovu světa v duchu
sociální spravedlnosti, uspokojuje tím méně myšlenkově ne zdůvodněná
a básnicky neztělesněná důvěra Svatopluka Čecha, že hravě a rychle
jako na korábu Slavii budou odčiněny křivdy způsobené slovanským
národům dějinami i vyrovnány vzájemné rozpory mezi nimi. Právě
alegorický rámec »Slavie« žádal si, aby otázka slovenská byla uvedena
do konkrétního vztahu k Čechovu požadavku mnohostrunnosti a přece
souzvučnosti lyry slovanské; aby Ivan, hlasatel silné jednotné Rusi,
vládkyně nad ostatními Slovany, zaujal stanovisko k Ukrajincům, kteří
tu vystupují jako národ samostatný; aby byl alespoň poněkud osvětlen
náboženský a kulturní konflikt Srbů s Chorvaty, a snad aby také u
příležitosti odlišování Černohorců od ostatního Srbstva bylo pověděno,
zda básník představuje si další zdárný rozvoj jednotlivých národů
slovanských spíše v mezích historickopolitických individualit čili zcela
důsledně podle požadavků národního sebeurčení. Právě zde mohl a měl
ukázati, že postoupil nad abstraktní slovanskou vzájemnost Kollárovu,
z níž vyšel a kterou z oblasti jazykově literární přenášel do života
mravně kulturního a poněkud neurčitě i politického. V této příčině nelze
ve »Slavii« znamenati valného pokroku proti názorům vlastenecké
romantiky probuzenské, od níž se Svatopluk Čech liší leda
spravedlivějším stanoviskem k Polsku a hlubším pohledem do ruské skutečnosti;
ale i tu snaží se zmocniti politického jádra slovanské otázky citem,
nikoliv rozumem a příliš ochotně se poddává optimistickým svodům
příliš smířlivého srdce slovanského humanisty. Vůbec hoví celková
106