mistr dramaticky zaostřené situace. S tímto mistrovským kusem
nemohou se ani zdaleka měřiti jiné, rovněž efektně míněné a sestrojené
výjevy z okruhu polského panského sídla, jež utvářeií postupně osud
Ivanův, ani proslulá srážka osamělého jezdce se smečkou vlků v zimní
krajině, připomínající celou náladou mohutnou Puškinovu báseň »Běsi«,
ani střetnutí se s Jadvigou, zpívající milostné dumky v zámeckém
parku, ani rozchod s ní u rodinné hrobky v temném háji. Písňové vložky
J advižiny v zahradním altánu i nad matčinou rakví vhodně přerušují
popisnou ztrnulost, do níž tu básník jižjiž upadá, ale zesilují zároveň
rušivý dojem, že, prodlévaje příliš u veškerých episod příběhu
milostného, rozpřádá Svatopluk Čech neúměrně Ivanovu předhistorii, která
ve skladbě celku přece jen má místo pouhé exposice.

Není pak divu, že v básni, kde myšlenkový i umělecký zájem
t>oetův byl tou měrou vyčerpán jednak Ivanovým románem lásky,
alegorisujícím rozpor rusko-polský, jednak ideovými rozpravami obou
bratří, Vladimíra a Ivana, o životních otázkách Ruska, jednak daleko
.skrovnějšími výklady Čechovými o řešení poměru jeho národa k ruské
velmoci, nezbylo potřebného místa pro básnické ztělesnění a zásadní
objasnění ostatních problémů vzájemnosti slovanské, jež patrně
neležely původně nikterak mimo osnovu »Slavie«. Teprve ve druhém zpěvu
vynořují se na palubě Slavie zástupci jednotlivých menších národů
slovanských, karakterisováni jako na jinotajitelném obraze buď krojem
nebo dějinnými vzpomínkami. Básník nepopřává žádnému z nich více
než jedinou sloku, která v hutné zkratce shrnuje trest národních dějin'
a zároveň typisující obraz jeho rodného kraje, Černohorec a Bulhar
dostali po sloce hrdinské, Malorus se Slovákem po strofě elegické,
kdežto Slovincům a Lužičanům věnovány jen chvatné, nikoliv však
bezobsažné zmínky. Do' tohoto souzvuku slovanských pokrevenců,
dorozumívajících se snadno řečí i sympatií, přimísil Svatopluk Čech
prudkou disonanci mezi Srbem a Chorvatem, jež »mrav, jazyk, písmo,
dějiny i víra« znepřátelily tak, že i na lodi sahají proti sobě po zbrani.
Co jest zde vlastním podnětem jejich sporu, nepovídá však básník,
rovněž jako si prominul jakoukoliv individuální kresbu jejich povah, spo-·
lečenské příslušnosti, ano i fysiognomie; zato pro znázornění jejich
vády, jitřící tolik Ivana i Čecha, vypracoval zálibně přirovnání faktury a
šíře homérské. Tento svár propuká pak znovu v osudné chvíli, když
koráb jest ohrožen živlem i povstalci; se zřejmým alegorickým zřetelem

105