polského aristokrata úplně ve velikém výjevu, kterým se končí Ivanův
pobyt na hraběcím zámku; na tomto obraze nezmění v podstatě
nic čacké chování se J advižina otce na palubě Slavie. Sytý štětec
básníkův, libující si odedávna v malbě nádherných místností panského
vkusu, soustředil všecko své popisné a náladové umění, aby vytvořil
případný rámec pro tragickou srážku Ivanovy milostné naděje s národní
neústupností polského velmože. Umělé, takřka ate1ierové přítmí
klenuté síně zámecké, protržené pouze skrovným pruhem světla, přede
se tajemnou svatyní, kdež vedle národního kultu náboženského vládnou
starodávné vzpomínky vlastenecké i rodinné, a kdež před obrazem
Panny čenstochovské i před alegorickou malbou pokořené Polsky,
před portréty hraběcími i před podobiznami ztracené ženy a syna
teskně šumí elegie ztroskotaného domácího štěstí i polského státu.
Tu při kmitu věčné lampy a ve stínu starých praporů, uprostřed lesku
dávných mečů a berel a mezi pietními truchlorouškami vyslechne
žasnoucí a zkrušený Ivan vše, co bouřilo v zamlklém nitru hrdého
šlechtice a co náhle vylilo se velkolepou výmluvností: dějiny polské slávy
i polského pádu, do nichž slavně zapletena účast hraběcího rodu; kletbu
ruským utiskovatelům minulým i přítomným, žalný příběh hraběcího
syna Stanislava, osvědčivšího pravou polskou rekovnost a pravé polské
mučednictví pod kozáckou nahajkou, nenii nad skonem ženy, jíž nad
Stanislavovým osudem puklo srdce a posléze slavnou, do čtyř pádných
a zároveň zdobných slok rozpředenou přísahu, že »dcery živé ruku
neuchvátí prokleté půdy ruské zrozenec -«. Grottgierovské této scéně,
která kromě některých kreseb Alšových a o mnoho pozdější básně
Vrchlického »Polonia« jest nejmohutnějším projevem citového
sbratření česko-polského, dosťalo se zalSloužené pochvaly, a bez nadsázky bylo
pověděno, že »stojí na výši lyriky polonofilské zahraniční, ano že ani
v patriotických elegiích polských po r. 1830 nenalézáme hned věci tak
mocné, umělecky dokonalé«. Svatopluk Čech sdružil tu všecky
přednosti své básnické techniky: pasto sně pracujícímu malíři honosných
interieurů vedl štětec dějinný patetik, který každou součástku
významné scenerie obklopuje svítivou svatozáří; vznosného řečníka
překládajícího nadosobní city plné vznešenosti a tragiky do umělých
útvarů skvělých period a působivých slok doplňoval nyvý elegik rodinných
žalů a zhořklých milostných vzpomínek; neúnavného strůjce antites
mezi představami hroznými a tklivými podporoval tentokráte dokonce
104