tyto konvenční lži, a bezohledné revoluce, aby zúčtovala s hnilobou
odumřelých útvarů; velebí pr:1ktickou budoucnost za to, že přilne k
prosté a: zdravé kráse práce, zajištující nejvyšší míru obecného
blahobytu. Nevytrvá-li Vladimfr až do konce důsledně při svých zásadách
také svými činy, má to kromě vrozeného a nepřekonatelného
aristokratismu jeho též onu příčinu, která u Svatopluka Čecha několikráte
tragicky změnila životní směr mladých idealistů, Adama jako Anděla,
Pavla jako Václava z Michalovic. Polská kráska Jadviga, na niž
pohlížel zprve jen zálibným okem ctitele ženských půvabů a posléze
toužebným zrakem nevyznavšího se milence, zkříží jeho cestu, a třebaže
mezi oběma nedošlo vůbec k dorozumění, přece Jadvižin zjev dostačí,
aby se Vladimír zřekl revolučních svých druhů a položil proti nim svůj
život za urozenou krasavici.

Dobrým znalcem polské otázky v západním písemnictví, Okt.

Wagnerem, bylo důmyslně ukázáno, kterak Jadvižino místo v ději
»Slavie« výborně vyhovuje alegoricky politickému záměru Čechovu.
O Jadvigu, zosohňující ve svrchované idealisaci polský stát i národ,
uchází se stejně horlivě slavjanofil Ivan, nositel carského imperialismu,
jako Vladimír, mluvčí revolučního Ruska, které vždy vábilo Poláky na
svou stranu. Ale nezůstane při nárocích VladimÍ'rových. Jako
západoevropští socialisté a komunisté se často dostali do sporu o polskou
otázku, tak i na lodi Slavii revolucionáři znesváří se o J advigu až na
krev. Básník však přiřkne ji na konec Rusovi Ivanovi, a celý postup,
jak k tomu v závěru básně dojde, prozrazuje jinotajitelné úmysly
Čechovy: Rus dosáhne žádoucí ruky Jadvižiny teprve tehdy, až si ji
vyslouží obětí, která ho může státi život; Polka sama svobodně
rozhoduje se pro Ivana netoliko pudem své dávné lásky ani vděčností za
nasazený život, nýbrž odměnou za to, že mladý Rus zachránil celou
Slavii; starý hrabě, představitel rodových a dějinných tradicí, provází,
když v mysli překonal démony starých vzpomínek, požehnáním
svaze'k, který se zdál neuskutečnitelným; skromný mluvčí českého národu
vitá, sňatek jakožto bezpečnou záruku shody i mezi ostatními
rozvaděnými Slovany.

Úměrně k ústřednímu postavení, jež Svatopluk Čech přisuzoval
polské otázce v celém problému slovanském, zaujaly ve »Slavii« polské
partie místo velice rozsáhlé, až porušilo to úměrnost celé skladby, která
nenalezla již dostatečně rozvětveného děje pro exposici tak širokou
102