tyto konvenční lži, a bezohledné revoluce, aby zúčtovala s hnilobou odumřelých útvarů; velebí pr:1ktickou budoucnost za to, že přilne k prosté a: zdravé kráse práce, zajištující nejvyšší míru obecného blahobytu. Nevytrvá-li Vladimfr až do konce důsledně při svých zásadách také svými činy, má to kromě vrozeného a nepřekonatelného aristokratismu jeho též onu příčinu, která u Svatopluka Čecha několikráte tragicky změnila životní směr mladých idealistů, Adama jako Anděla, Pavla jako Václava z Michalovic. Polská kráska Jadviga, na niž pohlížel zprve jen zálibným okem ctitele ženských půvabů a posléze toužebným zrakem nevyznavšího se milence, zkříží jeho cestu, a třebaže mezi oběma nedošlo vůbec k dorozumění, přece Jadvižin zjev dostačí, aby se Vladimír zřekl revolučních svých druhů a položil proti nim svůj život za urozenou krasavici. Dobrým znalcem polské otázky v západním písemnictví, Okt. Wagnerem, bylo důmyslně ukázáno, kterak Jadvižino místo v ději »Slavie« výborně vyhovuje alegoricky politickému záměru Čechovu. O Jadvigu, zosohňující ve svrchované idealisaci polský stát i národ, uchází se stejně horlivě slavjanofil Ivan, nositel carského imperialismu, jako Vladimír, mluvčí revolučního Ruska, které vždy vábilo Poláky na svou stranu. Ale nezůstane při nárocích VladimÍ'rových. Jako západoevropští socialisté a komunisté se často dostali do sporu o polskou otázku, tak i na lodi Slavii revolucionáři znesváří se o J advigu až na krev. Básník však přiřkne ji na konec Rusovi Ivanovi, a celý postup, jak k tomu v závěru básně dojde, prozrazuje jinotajitelné úmysly Čechovy: Rus dosáhne žádoucí ruky Jadvižiny teprve tehdy, až si ji vyslouží obětí, která ho může státi život; Polka sama svobodně rozhoduje se pro Ivana netoliko pudem své dávné lásky ani vděčností za nasazený život, nýbrž odměnou za to, že mladý Rus zachránil celou Slavii; starý hrabě, představitel rodových a dějinných tradicí, provází, když v mysli překonal démony starých vzpomínek, požehnáním svaze'k, který se zdál neuskutečnitelným; skromný mluvčí českého národu vitá, sňatek jakožto bezpečnou záruku shody i mezi ostatními rozvaděnými Slovany. Úměrně k ústřednímu postavení, jež Svatopluk Čech přisuzoval polské otázce v celém problému slovanském, zaujaly ve »Slavii« polské partie místo velice rozsáhlé, až porušilo to úměrnost celé skladby, která nenalezla již dostatečně rozvětveného děje pro exposici tak širokou 102