milostnou touhou dívčí lásky - to, co se našemu rozumu jeví
nezbadatelným a našemu citu neproniknutelným, jest pouhopouhé nic. Avšak
Vladimíra, jemuž nadobro chybí schopnost prožívati metafysickou
záhadu světa tragicky, nikterak nezdrcuje hrůza »toho, co se nic nazývá«,
která tak krutě rdousila Máchu a jeho Viléma za podobných úvah
v žaláři na pokraji zmaru. Šlechtický revolucionář ruský, stejně jako
adamitský myslitel lienoch, vyvozuje z důsledného agnosticismu a
nihilismu požadavek, abychom v lahodném požitkářství s vděčnou
smyslností přijímali naskýtaiící se dary života a kochali se jimi, dokud
nám přáno; chvátaje k lodní tabuli a těše se na sblížení s Jadvigou,
osvědčuje Vladimír svůj nefilosofický hedonism. 2e Svatopluka Čecha
otázka nihilismu zajímala netoliko politicky, ale i myslitelsky, projevil
překladem dvou perských filosofických průpovědí virtuosních formou
a poutavých také ideově; též z Iranu mluvila k němu ústy
Dželal-eddin-Rumiho, tfafise a Omara Chijama zvláštní směs moudrosti,
resignující nad věčným nic, a smyslnosti zachraňující z koloběhu klamů požitek
pro okamžik.

Druhá Vladimírova řečnická pasáž postavena jest na důležité místo
dějového obratu ve »Slavii«, když na moři i pod palubou lodi se chystá
zároveň bouře přírodní i společenská. Nadšenou apostrofou vítá
Vladimír na přídě korábu třísněné pěnou vln onu dvojí bouři, v níž
pozdravuje zároveň úchvatné divadlo i vytouženou očistu pro svět i PrD'
sebe; i zde žízeň po sensaci se pojí s revoluční nedočkavostí romantika
převratu. Těchto šestero slok, přeplněných umělou malbou zvuků a
pohybů, světel a barev, podává v mistrovské své rétorice důkaz, že
»Slavie«, stejně jako »Bouře«, »Adamité« a »Evropa«, tkví svou
prakoncepcí v silné představě bouře původu zvukového, přenesené z
obrazu bouře v přírodě do oblasti bouře sociální, ale mnohem větší měrou,.
než ve starších skladbách, zatlačen byl tento. vášnivý prvek původní
ve »Slavii« úplně do pozadí konvenčními živly stavby schématické,.
politické alegorie a rozprav příliš rozumových.

Jako Ivan ztělesňuje také Vladimír určitý po1itickomyšlenkový
směr novodobého Ruska, ba možno říci, že se Svatopluku Čechovi
podařilo spojiti v této typické postavě dva veřejné proudy ideové, jimiž
bylo mladší vzdělanstvo ruské ovládáno v druhé polovině věku XIX.
Pokud Vladimírova nemilosrdná kritika se obrací proti politickým a.
sociálním zřízením oficiálního Ruska carského a bohovládného, pokud
]00