vého nadšení, bez ideálu, nemá hodnoty; kus staršího romantismu ruského, jaký touží, dumá a sní v melodických verších Žukovského, vane z těchto jinošských tirád Ivanových. Obvyklým svým způsobem básnického a myšlenkového protikladu postavil Svatopluk Čech proti Ivanovi jeho mladšího bratra Vladimíra,jenž, třebaže opakuje rysy několika revolucionářů z ».EvroPY«, jest daleko nejzajímavější postavou celé »Slavie«, a to nejenom proto, že s hutnou srostitostí shrnuje' v sobě hlavní revoluční typy ruské od 60. a 80. let, nýbrž zejména proto, že na rozdíl od ostatních povah v básni, jednolitých až ke ztrnulosti, kypí a kvasí rozpory skutečně dramatickými. Teoretický zastánce společenské rovnosti a úplného osvobození proletářstva jest netoliko vychováním, ale i povahou a zvyky mladý aristokratický rozkošník, jenž ochotně podléhá ženské-j mu vděku, svodům vybrané tabule a požitku vonné papirosy. Oslavovatel bouře v přírodě i ve společnosti zděsí se, když skutečnému povstání na lodi pohlédne v urputnou tvář, a ačkoliv v zásadě hlásá nutnost bezohledného převratu, hrozí se krveprolití a varuje své důslednější druhy revoluční před ním. Jest velmi neústupným ideologem, a.však prohlašuje ke konci bouřlivé diskuse s bratrem, že vlastně nemá zásad, a zároveň vyznává, že bořivou a útočnou svou chut sám pokládá za pouhý chvilkový rozmar ducha v podstatě lhostejného, jemuž konec konců veškeré lidské usilování jest směšno. Nevěří lidstvu, ani sám sobě, a proto kolem jeho vzdorných rtů hraje stále trpký posměšek odporu a pohrdání. Jako v životě, tak i ve smrti projeví se tento rozervaný agnostik a nihilista mužem velmi nedůsledným. Socialistický nadšenec odvrací se od revolučních vzbouřenců, s nimiž jej spojovaly spíše společné záští a hněv, než společná láska, a nasazuje proti nim život za polskou a'ristokratku, když byl před tím svou zprahlou duši chvalořečníka nové střízlivé k