coval Svatopluk Čech negativní stránku této zásady, v úvodním
monologu svého krajana ve »Slavii« prohloubil kritiku licoměrného
západu, hrozícího mezinárodní nivelisací se stanoviska českého. Ve shodě
s tím posuzuje mladý Rus velmi nepříznivě osvětu západoevropskou,
upíraje jí pravý vzlet a uměleckou svěžest. Dokonalé obrození lidstva
- ne sice náboženské, jak hlásali ruští slavjanofilové ze skupiny
Kirěievského, ale všeobecně kulturní - očekává Ivan od Slovanů:

»Slovanstva génij vnese v lidstva žití
švižnější ruch, teplejší srdce tluk,

dá nový po vzlet duchů vlnobití

a strunám citů vdechne nový zvuk.
On s mOhutrzostí měkkou něhu svíže
a k síle přidá kouzlo lahody;

on přivine zas člověčenstvo blíže
ku ňadrům poesie, přírody!«

K této úloze citového omlazení člověčenstva a zdravého návratu k
přírodě vidí Ivan v čele ostatních národů slovanských především
povoláno Rusko; jako jeho romantičtí básníci velebí je pro jeho rozmanité
půvaby přírodní, jako slavjanofilští psychologové duše národní spoléhá
na »1idu ruského cit dětinný a jeho .prosté nezkalené mmvy«. A úplně
souhlasně s nimi zavrhuje cizí příměsky národního bytu ruského;
odstraniti je - tot nalézti pravou osvětu, způsobilou, aby zahájila nové,
lepší období člověčenstva. Ivan, lhostejný k jakékoliv koncepci
teokratické, žádá po ruském státu, aby přistoupil k spojení Slovánů za
účelem všelidsky obroditelským, a výslovně si představuje podřízení
všech slovanských národů ruskému carství »se zbraní jednou, křížem
jedním v čele, s jedinou řečí pro sluch nepřítele«, což vyvolá Čechův
rozhodný protest. Že tento slavjanofilský imperialism ruského slohu
jest právě tak málo domyšlen jako Čechova kulturní vzájemnost
slovanská po způsobě kollárovském, vysvítá z Ivanovy prudké srážky
názorové s Vladimírem. TýŽ Ivan, který byl hotov hromadné velikosti
slovanské obětovati osobité zvláštnosti jednotlivých národů, brání se
velmi rozhodně bratrovu socialistickému požadavku »jednošatosti a
jednotvárnosti« všelidské a vykládá touhu po odlišnosti národní z po-'
třeby lidského srdce po změně, po kráse, po poesii. Vůbec v této
prudké ideově půtce s nihilistickým pokrevencem osvědčuje Ivan, že
jest povahou po výtce estetickou, pro niž život beze vzletu, bez
cito
7 91