doby mezi »Evropou« a»Slavií« zřeimy. jmenovitě rozsáhlá
kontroversa Ivanova s Vladimírem připomíná dvojí rozvášněný rozhovor
Rolandův z »Evropy«, jednak s Oastonem v 5., jednak s Pavlem v 7.
zpěvu, a i pro diskusní projevy Čechovy a Ivanovy mohly by se
shledávati analogie v starší básni. Ale tím by ani zdaleka nebyl vystižen
význam těchto závažných partií, z nichž každá přispívá zároveň ke
karakteristice svého mluvčího a zároven odhaluje novou stránku Ce·
cllOva slovanství. Ano, možno říci ještě více: myšlenkově se dělí
»Slavie« podle těchto diskusních partií na tři části. do sebe pouze
povrchně zasahující. První ovládá básníkův blíženec Čech s otázkou
po poměru své vlasti k politickým realitám Slovanstva, ztělesněným
v Rusku. Druhá složka, nejrozsáhlejší a zárovei'l nejpromyšleněji
vypracovaná, soustředí se kolem slavjanofila Ivana a jeho řešeni polského
problému. Třetí částku vyplňuje záhada společenských reforem
vyhrocená jakožto nihilistické hnutí na Rusi a zosobněná Vladimírem.
Každý z těchto tří podstatných oddílů má hluboké pozadí kulturně
dějinné, bez něhož by výklad »Slavie« zůstal kus~·m.

Kresle všeobecnými a neúplnými rysy postavu Čechovu, která
spíše vyhovuje záměrům alegorickým než zákonům osobní karakte~
ristiky, užil básník vlastních vzpomínek z plavby černomořSKé; i on
sám vyjel si na Pontus. aby se osvěžil přírodou a lidem slovanského
Východu a aby posílil svou víru ve vítězství svého kmene pohledem
na moc pokrevných bratří, i on sám projel Černé moře s »vážnou
dumou«, která se střídala s rozkoší vzněcovanou půvaby jižního kraje.
Ale do postavy zádumčivého Čecha vtělilo se ještě něco více. V něm
byl dán upřímný výraz oné dávné tradici českých stoupenců
vzájemnosti slovanské, kteří již od národního obrození uvědomují si
bolestně malost vlastního národa a jeho sil a proto chtějí se opříti o
velikost i moc slovanských soukmenovců, hlavně politicky mohutných
Rus!l, na něž pohlížejí tu materialističtěji, tu duchovněji· Tento Čech
»dumných spánků« zosobňuje velIce určitě českť: slovanství
předhavlíčkovské s rusofilskými sklony a nadějemi. K čemu položili základ
Dobrovský s Puchmaierem, co vyjádřil neurčitěji Kollár a uvědomčleji
Antonín Marek. co tvořilo důstojné pozadí nevážných a malicherných
snah tlankových ve slavistice i v politice, co Svatopluk Čech sám
nedlouho před tím formuloval ve štědrovečerním feuilletoně
»Národních listů«, nadepsaném »Náš vánoční stro111«, to vše zachyceno jest
88