potřebám učebným, ale uvádějícím velice vhodně i do estetického
poznání básně; co tu řečeno o komposici eposu, o psychologii hrdiny,
o pochybenosti závěrečné řeči Václavovy, platí doposud· Také F. X.
Šalda přisoudil ve své syntetické podobizně Svatopluka Čecha z r.
1908, která beze změny přešla do knihy »Duše a dílo«, »Václavu z
Michalovic« místo vynikaiici, stavěje jej po bok prvních nejlepších skladeb
básníkových z let sedmdesátých, jimž jest vlastní »jakýsi rys
geniality, odvážná smělost vrhu, opravdovost inspirace, l1eustydlý, posud
básnický žár«. Právě ,na něm ukazuje bystrozrak~! kritik přesvědčivě
a 11ázorně, že Čech není epikem ve vlastním smyslu slova, o čemž
poučuje srovnání »VácJava z Michalovic« s pravým autentickým
dílem výpravným; právě zde dovozuje, kterak epická fabule jest
»pouhým náhodným lešením pro umění popisného slova«, tak plně
vyznívající v látce z jesuitského baroka; dějové jádro skladby
Čechovy jeví se však Šaldovi }) docela konvenčním románem mladého
alumna zmítaného mezi smyslnou láskou a duchovním povoláním«.
Šalda volí pro svou karakteristiku ještě několik jiných příkladů
z »Václava z Michalovic«, a ze všech vysvítá, že nikde není Svatopluk
Čech 10u měrou celý a ryzi jako ve svém eposu pobělohorském.

Mocný ohlas »Václava z Míchalovic« v písemnictví českém
projevil se ještě zpusobem jiným. Takřka současně s ním vydána byla
dvě jiná díla výpravná, která malují Čechy století XVII. a živě
oslavují hrdiny pobělohorské: »Osvěta« přinesla r. 1881 rozsáhlé epos
Adolfa Heyduka »Za volnost a víru« a »Matice lidu« r. 1882
»pobělohorskou elegii« Václava Beneše Třebízského »Levohradecká
povídka«; tjrž vlastenecký, svobodomyslný a elegický duch vane ze tří
těch prací. Kdežto však dějepravné epos Heydukovo vzniklo nezávisle
na Čechově básni, ba v jádře již před ní, takže shody obou děl nejsou
v příčinné souvislosti, nelze pochybovati o tom, že »Levohradská
povídka« byla »Václavem z Michalovic« ,mocně inspirována: hrdina
její Hanuš Harant, který na bojišti breitenfeldském msti svého otce,
popraveného na Staroměstském náměstí, jest pouhou odlikou
»Václava z Michalovic«, stejně jako starému Ambroži z oka vypadl
žalovský zeman Větrovec, jenž v mladém císařském důstojníku
probudí otcova následovníka a mstitele. Ale Václav Beneš Třebízský
nepřejímá od Svatopluka Čecha toliko dějové motivy, nýbrž i celkové
pojetí bělohorské katastrofy, snaže se ji poněkud smířiti se svým
62