scherově s novými kouzly a jímavostí neodolatelnou«. O dvanácte let
později na témž místě zopakovala a prohloubila SchulzllV úsudek
jeho kritická spojenkyně .Eliška Krásnohorská v úhrnné své úvaze
o »Českém básnictví posledních dvou desetiletí« (v>: Osvětě« 1895).
Na »VácIavu z Michalovic«, jejž vedle >iLešetínského kováře« staví
na vrchol umění Čechova a kterého prohlašuje »za nejkrásnější a
nejcennější báseň z dějin českých« z péra poety novověkého, zdůrazňuje
dokonalé vystižení dobového ducha ve smyslu estetiky idealistické, ale
hájí i komposici básně, »ladného to díla mistrovského, v němž se
Svatopluk Čech již ani nepoddává mladistvé bujaré obrazotvornosti jako
svého času v »Adamitech«, ani nehoví úpravnosti akademické«, která
ovládá v »Dagmaře«. Leč ani nejpřednější zástupce protilehlého směru
literárního, Jaroslav Vrchlický, nesoudil jinak. V jubilejním lístku k
padesátým narozeninám Čechových nazval »VácIava z Michalovic« »naší
nejryzejší básní epickou a zároveň historíckou« a podal na místě
'rozboru tuto chvalořeč: dest to bez odporu básnické arcidí10 prvního
ř,ádu, v koncepci i v provedeni, za, které nemůžeme nikdy být dost
vděčni. Zde je krás, něhy a síly rozseto štědrou dlaní; ne pasáže, ale
celek ve všem jest dilo bezvadné a naprosto umělecké. fl

Nechybělo však ani soudů kritických a zdržeIivějších. Neušla jim
uvolněná skladba básně, neprohloubená psychologie jejích postav,
skrovnost epického děje, jejž příliš zatlačuje živel popisný, ale přesto
nebylo ani těmitO kritiky »VácIavu z Michalovic« upíráno přední místo
mezi básnickými činy Čechovými. Přehlížeje dotavadní básnické
tvoření Čechovo střízliv~m, ale nikoliv nesprávn}'m způsobem, František
Zákrejs poukázal v »Osvětě« r. 1887 na nedostatek přesné vnitřní
komposice a dějové rušnosti, která se přihlašuje teprve od čtvrtého zpěvu;
přisoudil nadměrným popisům, které měly ustoupiti událostem, sice
bohatství a názornost mluvy, ale upřel jim pravou cenu básnickou;
nechtěl se dáti umělými a strojenými detaily odškodniti za chybějící
psychologický výklad, který způsobuje, že »máme před sebou veliké
příčiny a malé účiny, mnoho jmen a málo postav«. Zákrejsovy nikterak
neoprávněné výtky vracejí se, byt formou daleko umírněnější a
utlumeny mnohonásobnou pochvalou detailů, také v nejrozsáhlejším
rozboru, kterého se dostalo »VácIavu z Michalovic«, v
monografiFrantiška Bílého, již na základě starší svť práce zpracoval r. 1915
pro »Příspěvky k praktické poetice« způsobem hověiícim zamýšleným

61