kolísavé povaze Václavově těiko se rozhodnouti pro tu či onu možnost,
an básník ponechává nás zhola na rozpacích, aby s psychologii málo
pravděpodobnou předvedl nám poslední dramatická gesta Ignáciina.
Takt této trpné a něžné citlivce přisouzeno skutečně jednati až na
samém závěru básně, a teprve zde se nám dostává neprostředkovaného
důkazu, ze neteř liuertova opravdu milovala Václava, kterého znala tak
povrchně a s nímž takřka ani nemluvila: rve si závoj s hlavy,
svatební vínek s vlasů a vztahuje k němu toužné ruce, zvouc jej, k sobě.
S rovnováhou duševní pozbývá Václav též rovnováhy tělesné a
podléhá na chvíli Konrádovi; oba pak řítí se přes zábradlí do lodi
chrámové, kdež za výkřiků tisÍCŮ s oběma soky zúroveň hyne také Ignácie.
zasnoubená alespoň ve smrti s Václavem z Michalovic, který si
neuvědomuje ani jejího skonu ani naprosté marnosti svého odvážného
podniku.

Nedočkavým spádem překotného a nedomyšleneho dění, který se
nápadně odráží od zálibně pomalého toku prvního, po výtce malebného
zpěvu, dospívá Čechův »Václav z Michalovic« v neúměrně krátkém
šestém zpěvu předčasného konce. Tento násilný nepoměr mezi široce
rozlehlou exposicí a ukvapeným závěrem ukazuje, že také tentokráte
pohasl průběhem tvoření básníkův horký- zájem o dílo, a že básnická
inspLrace, která jak v subjektivním vstupu, tak v bohatě věcném
zpěvu prvním a třetím, bije mohutnými perutmi, postupně jej opouštěla.
Skladba založena byla ve svých začátCÍCh jako rozsáhlé epos
historické, jež mělo v typických představitelích a v sytém kolodtu
zobraziti protireformační Čechy po Bílé hoře a marný zápas dohasínajících
nábožensko-národnÍCh tradic s nimi; i o to postaral se básník
propracovanou retrospektivou třetího zpěvu, aby světskému a duchovnímu
panstvu pobělohorskému, skládajícímu se z katolických cizáků, byla
zjednána protiváha v názorném obraze té vlastenecké a husitské
šlechty české, která vykrvácela na Staroměstskem náměstí. Leč plán a
osnovu rozlehlé skladby dějepravné, prosycené duchem doby a opřené
o skutečné historické události, Svatopluk Čech opustil záhy: místo
významných protagonistťl katolického tábora uvedl do dalšího děje pouze
někoI1k podružných členů Tovaryšstva .Ježíšova a sentimentálně
dekorační dvojici šlechtických dívek; všecky národní a náboženské
tradice skupiny druhé shrnuty na světlou, ale křehkou a kolísavou hlavu
jednotlivého, symbolicky pojatého hrdiny.

55