a slavnostně oděného panstva, které se Ivlní v prastaře chrámové,
kolem dvou luzný~h postav dívčích zlaté Marie, pyšné plavovlásky, a
stříbrné Ignácie, temnooké brunety; i postavy chlapeckých panošů
ve světlých kabátcích, které připravuji příchod svítivých nevěst, tvoří
v obraze Čechově akord hrožíkovský. A steině básník iako malíř
založil své líčení na velmi pozorném studiu historickěho krojesloví, čímž
podařilo se mu nejen uvésti hru drahokamů a perel ve šperCÍch a
pablesky kovových nití v látkách v soulad s vlasy a pletí mladých
liuertoven, nýbrž i vyvolati věrný obraz nádhery XVII. věku, na
jehož náboženské pointování světského lesku nezapomenuto. Po
brožíkovskuMariina i Ignáciina elegance podána velmi zálibně, leč úplně
bez karakteristiky, kterou pohřešujeme též při líčeni zástupu
ostatních svatebčanů, ale v tom se Čech od reálného a mužného Brožíka
podstatně liší, že zachmuřenou a nejistou Ignacii pojal příliš nezemsky,
pohádkově, sentimentálně. Dvoji akord, zrakový i sluchový uzavírá
první část slavnosti: zlatá mříže presbytáře zamyká se za svatebčany
a hlučná fanfára zahajuje obřad svatební.

V prvním zpěvu »Vác1ava z Michalovic« tvořilo malebné
shromáždění světských i duchovních vladařú protireformačních Čech
pozadí k několikerému výkonu výmluvllostl náboženské i pozemské;
podobně v závěru celé skladby. Použív vlastních zkušenosti ze
studentských let, o nichž později zevrubně vyprávěl v
autobiografi»Druhý květ«, kterak z dormitoří v Klementině spletí půd a
podkrovních chodeb dostati se do kopule chrámu svatého Salvatora, vylíčil
podivnou pout Václava z Michalovic, který vyraziv dveře vězení, pod
krovy kolejními i kostelními doputoval až na pavlač obepínajicí
osmihrannou kopuli salvatorskou ve strmé výši bezprostředně pod
freskami. Se vzdušného toho stanoviště mohl Václav sice postřehnouti
v kostele slavnostní ruch mnohohlavého) zástupu, nemohl \ se však
dohádnouti smyslu celého obřadu. Stačilo mu, že vidí četně
shromážděný katolický dav v representačním chrámu jesuitském, aby zahřímal
s neobvyklé své kazatelny do lidu ze všech sil odbojnou řeč
protikatolické vzpoury. V básníkově osnově měl tento plamenný apel
Václavův - první a iediný čin, kterým hrdina dotud trpný se
projevuje veřejně - býti vyvrcholením celé skladby, a skutečně věnovat
Svatopluk Čech mnoho ze svého rétorického umění tomu, aby
Václavova slova zněla co nejmohutněji a nejúčinněji; vtipným dohadem
52