zvyšují soumrak podvečera, a kde valná prostora salvatorského chrámu
mnohonásobnou ozvěnou zveličuje divoký řev hromů, zatím co
okenními deštičkami šlehá odlesk křižujících se blesků. Ač dvakráte osvědčil
Svatopluk Čech v této vstupní scéně čtvrtého zpěvu výrazovou
virtuositu při zvukomalbě, když umělou gradací a hned nato odvážným
antik1imakem znázornil rozléhání i doznívání hromového úderu, přece
zájem auditivní daleko byl převážen zálibou výtvarnou, ba
výtvarnickou. Ta soustřeďuje se menší měrou na tajemnou stínomalbu
houstnoucího smrákání v posvátn~Tch prostorách a na bravurní ohňostroje
blesků v oknech kupole než na rozkošnickou miniaturu, jíž se zároveň
účastní antikvářský sklon a symboIísační důmysl poetův: v popředí
významné scény salvatorské stojí přepychová monstrance barokního
slohu, z jejíchž křišťálů, démantů a rubínů v skvělém lemování ze
zlata a stříbra proudí do soumračné svatyně celé záplavy jiskřivého
světla. Svatopluk Čech se nespokojil pouhým, skoro drobnohledným
popisem tohoto vzácného skvostu s apoteosou Nejsvětější Trojice a
Madonny potírající hlavu -draku kacířství, ný-brž předeslal s důkladností
skutečně barokní výklad o vzniku tohoto arddí1a jesuitské myšlenky
i jesuitského umění, kterým urození dárci i dárkyně zvěčnili svou
radost z úspěchu protireformace, aby pak na konec naznačil, že Václav,
určený Řádem k uctívání slavné monstrance, odhalí v jejích zdobách
symboIisaci pokoření své země, ano i své rodiny.

Co se počalo v iesuitské zahradě po rozmluvě s Ambrožem, to se
ve Václavově duši dokončí, když s Konrádem klečí před monstrancí
v kostele sv. Salvatora. Mysl popleněná vysilujícími starostmi v
bezesných nocích, umdlená plachou snahou uniknouti z dohledu jesuitských
vychovatelů, rozjitřená četbou kroniky vděčně přijaté od Ambrože,
stále jest trýzněna děsivou skutečností ohlodaných lebek na mostecké
věži a děsivější vidinou Staroměstské exekuce; nechut ke koleji a k
Tovaryšstvu Ježíšovu, husitský vzdor proti církvi, pocit závazku k
drahému odkazu mučednického otce, vědomí bezmocnosti střídají se
zimničně ve Václavovu nitru a také nyní při úkonu devočním činí jej
roztržitým, ano chorobně rozvášněným. Než se tento odpor k
myšlenkovému i citovému světu jesuitského řádu v duši Václavově promění
v uvědomělou revoltu, musí pokoušený novic překonati ještě jednu
krisi; jakoby vyvolán smyslovými svody barokního chrámu ,a
přepychové monstrance, zjeví se rozháranému jinochovi milostný přelud

43