dvou protilehlých prvkú: světské renesance a jesuitského asketismu;
zcela příbuzně osnoval také Alois Jirásek o mnoho později v »Temnu«
barvité výjevy ze života jesuitsky vychované mládeže pražské,
odehrávající se takměř na týchž místech, která opěvuje tfeti zpěv »Václava
z Michalovic«. Hravý ruch studentské mladosti na houpajících se
loďkách vltavských promění se rázem v duchovní koncert na počest
královny nebes; vlašský sad španělské aristokratky, jenž kdysi byl
svědkem tajných schůzek a tajnějších koupeli sličný·ch šlechtičen, upraven
jest nyní v shromaždiště jesuitských noviců, kde dumají pod nohama
krucifixu o marnosti světské neb se zabořují do četby breviáře, při
čemž bujná Úl oda pěštěných keUI a pohanský vděk omšených
bájeslovných soch ruší jejích náboženské rozjímání. A naopak: na
osamělých Václavových potulkách hradčanskou čtvrtí klá~terů a svatyň
překvapen jest zamyšlený bohoslovec světsky okouzlujícím zjevem
mladých dam Huertových, jejichž pohledy zabloudí k jeho zmatenému
srdci ze skvostných renesančních nosítek, popsaných s virtuosní
podrobností a s antikvářskou zálibou; velká jesuitská slavnost Božího
těla, tato divadelní pompa na počest nadpřirozeného tajemství, stává
se záminkou, aby alumnus Václav, účinkující v úloze okřídleného
statisty nebeského, zcela pozemsky zakoketoval s vytouženou Ignácii,
která klečí zbožně před svatostánkem, a aby vznítil ve vlastním srdci
touhy, podobné těm, jež v starší básni Cechově připravily
nadzemského milence Dýnina o věčnou blaženost. Z této rozkošné směsice
vzpomínek a citů zároveň samolibých i hodných zavržení, jimž se
za jarního odpůldlle Václav v jesuitské zahradě oddává na místě
předepsaných modliteb, vyruší jej náhlý zjev záhadného starce,
vystoupivšího jakoby ze země. Někdejšího důvěrníka a správce statků pana
Bohuslava z Michalovic nadal Svatopluk Cech rysYr poněkud
konvenčními, jež se vracejí zvláště v starším výtvarném umění, kdykoliv
měl býti zpodoben partiarchální kmet českobratrský; bělovlasý i
bělovousý exulant Ambrož v šedém řásnatém šatě a se stopami utrpení ve
zjizvené tYéHi není ani podle zjevu ani podle povahy svědectvím invence
zvláště původní. Zato veliké umění básnického dušezpytu projevil
Svatopluk Cech ve vzájemné anagnorisi stařičkého českého~ bratra a
zjesuitštělého jinocha. Jak Ambrožovi při rozpoznávání někdejšího
chovance vedle jména a neklamných tělesných znamení napomáhá
pamět pro rodinnou podobu, a jak v mysli Václavově se pozvDlua
roz36