slábne a chabne ve výpravné skladbě další, jak si pnznava sám
skromný básník v závěru prologu, který i přesným svým členěním
na sloky a ial11bickým, nevždy přesným chodem, již zevně se liší od
trochajských odstavců následujících šesti zpěvů básně.

Podobně jako v prologu mladistvých »Adamitů« odkryl Svatopluk
Čech v tomto »Vstupu« inspirační zdroje své skladby a koncepční
postup její, ale tentokráte předchází při básnickém vznětu vidina
zraková prvek sluchový. Nad starou knihou, posvěcenou
protireformačním pronásledováním a úzkostlivou láskou čtenářskou tajného kacíře
-- nemnoho později oslavil pronásledovanou a přece vítěznou knihu
českých kacířů v ódě »Na oslavu 300leté památky úmrtí Jiřího
Melantricha« - vstává před básníkovými zraky děsivý přízrak
Staroměstské exekuce s bleskem katova meče na temném náměstí za
podmračného dne. Ale v zápětí útočí na ucho pobouřeného a zdrceného
poety mocný dojem auditivní: slyší vzdechy tisíců a tlumené kletby,
doléhá k němu důtklivý hlas duchů vlajících kolem spánků, valí se
k němu pochmurný zpěv jejich. Na výzvu předků-mučedníků, aby
dal básnický tvar národní tragédii pobělohorské v plamenné písni,
spolu hymnické i sugestivně strašné, nedovede Svatopluk Čech
odpověděti jednoznačným a ochotným souhlasem. Není to jen skromná
nedůvěra ve vlastní síly tvůrčí, co jej svádí k váhavosti vůči nátlaku
přízračného zástupu; básník nepochybuje toliko o sobě, nýbrž i o
vůdčích zásadách a životních ideách, pro něž předkové bojovali, trpěli
a umírali. Mnohé z nich - především patrně myšlenka náboženská
-.- zdají se synu liberalistického století pouze »vetchými třásněmi«.
Zato o jednom ze starých praporů, nošených v čele našich dějinných
zápasů, Svatopluk Čech nechce a nedovede míti pochybností ni
nejmenších - jest to korouhev plemenného boje, myšlenka národnostní,
úsilí obhájiti vlastní rod proti cizáckému návalu. Podobá se, že básník
sám nahlédl zcela správně, jak ochuzuje bohatou náplň českých dějin
pobělohorských, uvádí-li je výhradně na tragédii národní myšlenky
provázenou mocným vzrušením citovým a jak touto jednostrannou
koncepcí křivdí právě nejpodstatnější náplni naší minulosti reformační,
totiž živlu náboženskému. Avšak nezapíral-li si v přísné sebekázni
tohoto závažného nedostatku, nedovedl přece se ho nikterak zhostiti:
od začátku až do konce zůstal »Václav z Michalovic« iuspirován spíše
vzdorným, dumně bolestným a temně zachmuřeným národním
sou30