i pomstu tIospodinovu. Pro svůj dav star}' husita doufá v přijetí od
pokrevenců na vÝchodě; pro sebe však nařizllje pouze pohřební pocty
a čestnou úpravu hrobu; znovu tu obměňuje Svatopluk- Čech motivy,
převzaté z Heinových »Oranátníků« do »Umírání« a do »liusity na
Baltu«. Novými tóny zní však věštba, kterou prollúší stařec, když
mu smrt ode stírá národní budoucnost: zkáza a poroba českého lidu
teprve tenk'ráte vezme za své, až přijde branná pomoc ze slovanského
východu a až s vítěznými kozáky vrátí se do vlasti potomci
husitských čet, přelivších se do válečných sborů ruských; ti pry vezmou
i popel jeho na podkově svých koní po staletích do otčiny.· Takto,
v odvážném anachronismu básnic~ém, pokusil se Svatopluk Čech,
který odmítal bludné cyrilometodějství českých i rllsk~"ch slavjanofil!'i,
o velmi rázovité smíření reformačních tradic domácích s tužbami
rusofilskými a mnohem lépe než ti, kdož odvozovali pravoslaví od Iiusa,
vybudoval spojovací most mezi husitstvím a politickou myšlenkou
ruskou, jejíž vtělení od doby pouti kavkazské shledával právě v
kozáctvu. Mimochodem podařilo se zde Svatopluku Čechovi jef;tě cosi
jiného. Barvitou svou improvisací ukázal, kolik dějinné tragiky
obsahuje rozvrat válečných čet táborských na cizí půdě, jejichž osudu si
těžkopádným a nevýrazným svým způsobem povšiml již J. E. Vocel
v závěru »Meče a kalicha« - je-li obecně proslulý »Žižka« průpravou
husitské epopeje Jiráskovy »Proti všem«, vede od zapadlé básně »V
buřanu«, které Čech nepojal do žádné ze svých sbírek básnických,
cesta ke třem rapsodiím »Bratrstva« Jiráskova.

Sotva Svatopluk Čech ztěleSnil alespoň částečně dávnou touhu
své mladosti po epické oslavě českého husitství, vrocitl v něm ji u)"
oblíbený plán jinošských dob, aby ve výpravné skladbě širšího
rozsahu zachytil tragickou velikost národního utrpení a pádu po Bílé
hoře. K cíli tomu neneslo se pouze jeho osobní úsilí, nýbrž snaha
:většillY jeho vrstevníkiL Teprve za obnoveného života ústavního
bylo možno proměniti v básnický čin dvojí podnět doby předbřeznové,
Máchovu výzvu, aby básník prožíval za národ tíhu bělohorské elegie,
a Havlíčkův povel, aby Čechové překonávaIÍ politicky bělohorskou
hanbu. Ale to, co k tématu přinesli R. Mayer a V. Šolc lyricky,
13. Janda a J. V. Jahn v drobné epice, J. V· Frič a V. Hálek v
lyrisujících dramatech, nemohlo zdaleka vyhověti umělecký"m požadavkům
Čechovým. Na rozdíl od starších vlasteneckých romantikll, kteří
hle20