básník toliko třemi verši světelné jevy v USmaJIClm ležení, kdežto
malba uhasínajících a tlumených zvuků kolem osamělého kmeta
provedena jest s virtuositou, která právě v této skladbě častěji proniká.
Umělý antiklimax, sestupující od dunění koles, rachotu řetězů a lomozu
zbrnn1 až k pouhému klidu rozloženému po táboře, jest ar ci dílem
formalismu co nejpečlivějšího, a přece není tu uměštěn samoúčelně. Vytváří
působivé pozadí k dramatickému llapětí v duši bdícího kmeta, které
promítá se dvojnásobnou visí: první přepadá Žižku ve stavu bdělém
jako zosobnění jeho myšlenkových a mravních neiistot, druhá oživuje
snem neklidný spánek hrdinův. Zde i onde měří Žižka přísně své síly,
aby se sám shledal slabým a nestatečným; takto proniká též do
visionářsk~Tch částí básně ona mocná inspirace etická, jež jí dodává
takové důsažnosti. Ale oč mdleji zrcadlí se Žižkovi ideové jeho úzkosti
Ne bdění než ve snách! Onde v alegorii dosti běžné vidí se přemáhána
v zápase se zosobněnou nesvorností lidu českého, tuto vyvstává před
ním složitý přelud, připomínající vznešenou hrůzu prorockých vidění
Ezechielových, úplně zastiňuiící romantickou a značně anachronickou
visi Meissnerovu, vloženou na obdobném místě. Symbolický smysl
nezcela průzračného sna, nadaného všemi znaky snění v horečce, vyložil
Svatopluk Čech dodatečně sám: hvězdou v dáli, k níž se valí bitevní
vůz Žižkův, míní se prý volnost svědomí, svoboda přesvědčení, za
kterou husitské vojsko bojuje jako za ideál dotud nedostižný;
různorodě vniká do básně, zachovávající jinak správně náboženské ovzduší
XV. věku, novodobý prvek liberalistický a ruší poněkud. Připustíme-li
však, že konečn~' cíl každého dějinného reka se občas jeví jemu
samému jen matně a záhadně, nezamítneme zhola tohoto motivu. Ale
podivuhodno jiest detailní provedení noční vise; v děsivé
sebeobžalobě, která poněkud souvisí s ortelem umírajícího husity v současné
básni »V buřanu« nad sebou samým, Žižka spatřuje se vůdcem
ozbrojených kostlivců ovívaných lnrazným vichrem; jak úchvatný to rub
heroismu husitského; jaké kruté patos předjímající na české půdě
Vereščaginovy výtvarné invektivy na hromadné vraždění, nazývané
eufemisticky »svatou válkou!« Strašnou touto disonancí zavírá' se
první půle básně, kde Žižka stále stojí v popředí; bezl jakéhokoliv
přechodu zahajuje se druhý díl skladby, soustředěný kolem postavy a řeči
Rokycanovy.

Jest okamžitě patrno, že Svatopluk Čech dbal ve výjevu o
pro
12