Dramatické napětí se vyvrcholí náhlým vystoupením 2ižkovým,
jehož tvář, označená výslovně jako })bledá a temná«, prozrazuje vnitřní
zápas; i stupňování hlasu v ližkově vášnivém dialogu vyvěrá z
přepětí pobouřené mysli vůdcovy. Situace, za níž mluví Žižka u
Svatopluka Cecha, připomíná značně okolnosti jeho řeči u Meissnera; i
akcenty rozhorlení na Prahu jsou si u obou básníků velmi podobny;
podstatný rozdíl však spočívá v tom, že náboženské pojetí poslání
ližkova u Svatopluka Čecha projevuje se sytým koloritem biblickým,
jenž důslednému liberálovi Meissnerovi zůstal úplně odepřen: nikoliv
zrádkyni zásad demokratických a republikánských, nýbrž »nevěstku
písma Aholibu« zasahuje hněv vznešeného slepce, znovu a znovu
vzpomínajícího na odkaz mistra Jana. Přese všecky projevy bezohledné
pomstychtivosti jeví se táborský rek u Svatopluka Čecha mnohem
lidštějším, než u Alfr. Meissnera: trpí sám krutým úradkem vlastním,
cítí se překonáván zpěvem pražských zvonů, sloučených se slavnými
chvílemi jeho života, vykládá ničitelské své dílo jakožto posláni
obranné. Ani záští, ani pomsta nemění ho také v této tragické chvíli v hrozné
kladivo a v drtivý cep; vnutili mu úkol ten přímo ti, kdo se postavili
na odpor jeho životnímu ideálu, božímu to zákonu čistemu:

»by v něm braiři jen ~ ni rab ni pán ř
v jedinou se shlukli obec svornou

a tvrz boží pravdy nerozbomou.«

Ale Praha - hřímá Žižka dále - musí padnouti, za to, že se proti
českému evangeliu smlouvá s cizáky, s Rímem, ano, se samým
Zikmundem; kámen na kameni nesmí zůstati. Propracovav se vší
rétorickou umělostí ližkův monolog, naplniv jej četnými rysy
povahokresby vůdcovy, rozpřed jej proti Meissnerovi do značné šíře,
Svatopluk Cech vytvořil v něm v první půli své skladby souměrný
protějšek k velké řeči Rokycanově. Ale děje jím vlastně neposunul:
podřizujíce se vůli vůdcově, neměníce ničeho na svém dřívějším
přesvědčení, opouštějí podheitmani ližkův stan, kde zůstává slepec sám, až
démonický v zamračeném svém hněvu.

Veden neutuchající svou zálibou pro myšlenkové, výrazové i
zvukové antitesy, Svatopluk Cech položil hned za hřímavou řeč Žižkovu
sugestivní líčení tábora, který ve tmách se hrouzí do mlčení a sna.
Ježto dojem noci soustředí se výhradně k osobě Žižkově, naznačil

11