sbírky veršovaných prací«, dává na rozdíl od mladších básní převahou
trochajských zřetelnou přednost chodu iambickému, rozhodl se v
»Žižkovi« pro energické pětistopé trocheje, jejichž důraznost jest
stupňována rýmy většinou ženskými, seskupenými z valné části sdruženě.
Vlastní dějové exposici předeslán jest působivý a barvitý obraz
táborského ležení, který nasvědčuje, že zrakové a výtvarné kultuře
Svatopluka Čecha nedostačila střízlivost maleb Svobodových, nýbrž
že české básnictví zálibou i napodobením účastnilo se vývoje, jejž
prodě1ávalo domácí historické malířství přes Jaroslava Cermáka k
Václavu Brožíkovi. Tajemná hra světelná dodává stanu Zižkovu, kam
se k radě sešli hejtmané táborští, kmitavé děsivosti; proudí z
plápolající louče, odívá zaprášené a zkrvavené tváře účastníků neklidným
nachem a kreslí jejich stíny na plátěné stěně. Kovový blesk mečů,
brnění, přílbic, planoucích zraků zápasí ve stanu s temnými chmurami
rozcuchaných vlasů, divokých brad, kněžských říz a misterských
baretů. Není to jen výtvarně nazíraná hra světel a barev, nýbrž cosi
hlubšího: v malém promítá se zde to, co táborskému vojsku dodávalo
jedinečné zvláštnosti, neustálý zápas živlu válečnického s prvkem
duchovním, meče s biblí. Jenom několik výrazných hlav z blízkosti
Žižkovy jest určitěji narýsováno, mladý bratr vojevůdcův, Jaroslav,
přimýkající se oddaně a skromně k slepému kmetu. mlčenlivý a.
zamračený bojovník Roháč, znající jen mluvu zbraní, a táborský
ozbrojený kněz Ambrož. Ráz na ráz dopadá exposice dějová, při níž pražské
události posuzovány jsou s hlediska Táborů; mohutný obraz Žižky,
který ve svém hněvu se podobá rozzuřenému Ivu, rvoucímu
nastražené sítě, se tlačí se starozákonní názorností v popředí. Ale v díle lví
pomsty nastala na chvíli přestávka; přivedU básník čtenáře právě
k dramatickému konfliktu mezi věrnými Žižkovými, který zdržuje
husitského mstitele před rozhodnou ranou, namířenou proti proradné
Praze. Svatopluk Čech tento dramatický konflikt ostře vyznačil, ano
vyjádřil též prostředky dramatickými, vylíčiv, jak hejtmani se střetli
ve vášnivém dialogu, řítícím se prudkým spádem replik u proroků
biblických. Avšak ani epik nezanedbal toho, co mu napiatá situace
nabízela: propracovaným, téměř homerským přirovnáním o srážce
dvou horských bystřin mezi skalami znázornil slovný zápas hejtmanů,
podávaje při tom první příklad virtuosní zvukomalby, v níž si právě
báseň y,Žižka« libuje.

10