Shakespearovou nabízející se analogii mezi Coriolauem před I<ímem
.a Žižkou před Prahou, Svatopluk Čech prohloubil mravní obsah
historické látky, kterou si postupně vykrašloval řečnicky a dodal jí nejen
myšlenkové váhy, ale i důležitosti osobní.

Stávala se mu významným soudem o táborském hrdinství
vtěleném v kmetného Trocnovana: nad branná vítězství husitských
válečníku stavěl etické sebeovládnutí, vnitřní kázeň, která překonává
fan<Jtism myšlenky i pomstychtivost srdce, pokoru geniální osobnosti
před statky nadosobními. Které jsou to hodnoty, jimž zde básník
podřídil táborský zápal pro evangelium, službu poznané pravdě,
neúchylné bojovnictví boží? Duchovně uzrálý Svatopluk Čech nachází
je v národní jednotě, v křesťanské lidskosti, v osvíceném češství. Tak
ocitá se v nejtěsnější blízkosti Prantiška Palackého, od něhož čerpal
první poučení látkové, zárove'ň však vrací se k zásadám, vytčený"m
nedávno tak výmluvně v »Evropě«. Jako tam horoval pro sociální
obnovení člověčenstva, tak zde pěje chválu náboženské obrodě
křesťanství v duchu evangelia. Jakmile však by se měla společenská
evoluce zvrhnouti v krvavou revoluci a evangelická důslednost v
násilný fanatism, ihned pronáší své rozhodné veto stejně protestem
Gastonovým jako řečí Rokycanovou. -Leč bylo by zhola nesprávno,
kdyby poměr umírněného kazatele kališnického k Janu Žižkovi byl
úplně stavěn na roveň postavení mírumilovného utopisty Gastona k
teroristickému Rolandovi na revolučním korábu. Jan Rokycána prostě
probudí hlas dřímající na dně táborského hrdiny a uvolní
nejušlechtilejší stránku jeho bytosti, která se již pod drsnou korou křečovitě
vzpínala za večerního a nočního konfliktu v duši rozpolcené: čtenář s napětím
očekává od začátku básně toto mravní rozhodnutí hrdiny, kterého
básník mu lidsky dovedl velice přiblížiti. I není historická tato skladba
nahodilou výpravnou episodou zbásněnou prostě objektivně, nýbrž
při veškeré malebné strůji a řečnickém podání dalším článkem osobní
zpovědi Čechovy o nejzávažnějších otázkách lidského a národního
svědomí.

Sťastnou náladovou exposicí uvádí básník čtenáře rázem do
situace v Žižkově táboře před Prahou za třetího obléhacího dne; i
veršová forma zvyšuje účinně dojem, že se ocítáme v dějstvu, jehož
nejvýznačněj~ím znakem jest mužná pádnost, prudká rozhodnost.
Kdežto ve většině současných skladeb, zařazených pak do »Nové

9